Herní fórum

Před vytvořením příspěvku musíte být přihlášeni.

Příběh za hranicemi smeček

K sopečným horám

Jeho útok byl účinný, ale ne takový, jaký by očekával. Musel se v duchu zasmát, když ucítil, že kanec tak trochu zuří. Ze svého místa ve vzduchu viděl, jak se svými mocnými rohy oháněl po všech okolo a snažil se je zneškodnit svou silou. Žíhaný na to hleděl už krapet znechuceně, způsobem 'really?' Ne, tohle už nebyla taková sranda. Sranda to teprve bude! Moc se mu nelíbilo, že se zástupci temna pouštěli do boje s něčím, co je může připravit o život, bez nějaké té jistoty. Riskovat teď, když je pryč většina Zeiss, se nevyplatí. Ne, oni potřebují živé a zdravé členy, ne chcíplotiny a mrzáky! Mrsknul nad tím ocasem. Některé útoky od jeho spojenců fungovaly více, jiné méně. Každopádně jeho už to přestávalo bavit, a tak v momentě, kdy se obr rozhodl zasáhnout dalšího dostupného vlka, pomocí magie prudce vytáhl svou kudličku z jeho hlavy, čímž ho možná odsoudil kvůli ráně, která byla blízko tepnám, k smrti. Ale co? Stejně by zemřel. O to tady šlo. A taky tady šlo o to, aby ho na chvíli rozptýlil. Argdem se to rozhodl ukončit. Nechal vlky, kteří byli v okolí, aby dokončili své poslední útoky, a pak on sám se významně dopravil před kance, aby ho dorazil. Vztek... naštvi se, zmetku. Stále si udržoval odstup, ale bylo vidět, že chce mít volné pole. "Ustupte! Je můj," zakřičel na vlky s vyceněnými tesáky, při jeho slovech pernatá křídla zmizela. Nejspíš aby se jim něco nestalo. Sám veliký vlk pak napnul svaly a udělal několik skoků ke kanci. Nežli však podruhé dopadl, už nebyl vlkem. Černá pára se objevila na jeho místě a letěla vzduchem ještě rychleji. V oblaku to praskalo, sem tam byl vidět červený záblesk, ale podle křiku, který při setkání s touto podivnou magií kanec natropil, bylo poznat, že není neškodná. Pro tu obludu to bylo to víc, než bolestivé. Oblak mu nozdrami a krvácející dírou, kde dříve bývalo oko, vniknul do těla. Jak to vypadalo pak? To už je jednoduché. Kanec to nepřežil. Oblak se choval jako kyselina spalující a drásající všechno živé, a tak to byl rychlý konec, když se přes cévy a maso dostal k srdci. Pak oblak vylétl ven skrz kůži a mohutný vlk se po chvíli opět zhmotnil jen pár metrů před tělem, které jeho magie zanechala mrtvé, nebo minimálně umírající.

~ Good and evil have changed since yesterday ~

Vlci dosazovali své poslední útoky a z únavou se už bránili. Argdem byl už však ten co divočáka zpomalil úplně. Po náhlém vytáhnutí dýky se spustila z rány krev a on díky tomu dost zpomaloval až padl. V černém dýmu pak už jen umíral. Dnes vlci vyhráli...

S draky není radno si zahrávat ~

hranice
pousmála jsem se na vlčka, když zvýšil hlas, děkovně jsem se usmála "Děkuji, můj sluch už není ten co bych si přála" Řeknu jemně a pousměji se. Když se představil, pozapomněla jsem jestli jsem se představila já? že by skleróza? asi už to tak bude. ale když řekl můj rod tak jsem si vzpomněla že sem se představila. "moc mě těší Dino, Dino De Mal" pousměji se. Měl by na svůj rod být hrdý, jeho mláďata v niwatu dosáhly výšin. Pousměji se když řekl o Fólicovi. Rodiče by ale neměly pohřbívat své děti. Ach má Maura. Stekla mi slza když jsem si uvědomila že byla jedním z vlků který zahalili dým a rozplynuly se vprach… mohla jsem jen doufat že přežila a žije na území které my jsme opustily, nebo spíše... neopustily. Ono opostilo nás. Spolu s našimi blízkými. "Ano, Maura byla má dcerunka. Tedy... Je? je to težké… zůstala tam, v temném dýmu... byla poslední co mi zbylo... Neon usnula brzy po narození a Lestera, svého partnera, jejich otce, jsem dlooouhou dobu neviděla... Nejspíše jsem už moc stará... Ty Dino, jsi oproti mě mladík." pousměji se "Pamatuji Vittani jako mladou, nerozvážnou vlčku, pamatuji Černou Smrt, vlčici co vládla temnu... Ach to byly časy, můj otec a má matička... Mí přátelé... Mrtví..." smutně svěsím pohled a pootočím hlavu na Lasí, které věk dlouze předčil lasičky, mě též věk sahal pomalu ke kořenům území... Ach a teď je i můj čas... Ale mám takový strach. Snad jen ten mě nutí žít...
Když se z ničeho nic rozestoupilo nebe, byl to jak paprsek samotného slunce... Totiž, on to opravdu byl paprsek slunce, ale teď? v tomto počasí? Přivřela jsem oči, jelikož zabolelo jak prudce se změnil jas kolem mě. "Dino, vidíš to taky?" zeptala jsem se nevěřícně... "Nebo to už umírám a vidím světlo na konci lesa..." řeknu hloupě, ale mě to smysl dávalo. Když jsem zahlédla šmouhu (větvičku) která se v různých barvách (změna růstu) snášela k zemi a nakonec zmizela (rozpad) "copak to bylo?" zmohla jsem se jen na hloupou otázku...
Čechrání srsti jsem skoro až necítila, ale když má srst díky teplu v paprsku seschla, bylo to cítit. "Ano.. ano Dino, cítím" pošeptám ustrašeně, sklopím uši a zavrtám zadek do srsti medvěda za mnou, který spolu s Vražedkyní a Lasí kouká nevěřícně na plaza, který se před námi vytvořil z prachu samotné  větvičky - alias šmouhy. Medvěd se zmohl na tiché zavrčení, kterým dal najevo že mě bude bránit, když to bude potřeba, a když ohrozí Dina, bude bránit i jeho. V tom před Dina ochranářsky skočila Vražedkyně a Snížila útočně hlavu. Nerozumněli tomu co se dělo ale chránily nás, tak jako já chránila je.
"Cítím to Dino, ale vůbec nechápu co se děje" doplním a sleduji tu velkou skvrnu. Když ale Dino řekl "Drak" prudce jsem vdechla vzduch do plyc vyplašením. Nastal náš čas... ach... ne.. já nechci... ne prosím....Vargu... Tati... Mami... já za vámi ještě nechci... Tekly mi slzy a jako bych se schovávala v srsti a doufala že v ní zmizím. Cítila jsem se strašně ale... mé pocity se zarazily když sem viděla jak se Dino sehl, tedy alespoň šmouhu co se hnula částí sebe k zemi. Došlo mi že se tomu co přijde nevyhnu... Všla jsem ze srsti a pohlédla na vražedkyni, pousmála se, děkovně pokývla hlavou a pak jí naznačila že má jít. Odešla od Dina, i když nechtěla a pak se připojila s Lasí k Trhačovi. "nastal čas" pošeptám a pomalu dojdu vedle Dina, olíznu ho na spodku brady "Nejsi v tom sám" pošeptám,i když jsme tím spíše uklidňovala sebe. Poklonila jsem se Drakovi a čekala

/Hranice/

,,Já vím, Minumi, já vím..." pravil jsem tiše. Na tváři jsem se snažil zachovávat co nejodvážnější výraz. Bylo mi jasné, kam tím vlčice mířila. Byli jsme na tom stejně. Bylo načase jít a uvolnit naše místo na světě dalším, kteří teprve přijdou. Stejně jako světlá vlčice, i já jsem koukal na Draka. Čekali jsme tam tedy spolu, než samotný Bůh Vlků vynese nad námi rozsudek.

K sopečnźm horám

Diviak nebol ľahký protivník. Sauron to dobre vedel, nechal Agrdema, nehch ho pomocou čiernej pary dorazí, naoyaj v oblaku dymu diviak skončil svoj život. Sauron pristúpil k Agrdemovi. ,,Keby, hovorím keby, som bol Alfa a toto by bola svorka. Tak dnes by bol tvôj veľký deň,zatiaľ sme len tuláci, nasledujete nás, lebo chcete. Ale raz, keď budem spolu s Nirou stáť ako  vodca temnej svorky, ak sa tak stane, by som ťa menoval našim pobočníkom a zástupcom, zatiaľ sa však môžeš tešiť našej priazni a prijímať vďaku za naše životy." povedal Sauron Agrdemovi a strihol ušami.

"Dino, Minuimi," velkolepý Drak pokynul hlavou oběma vlkům a věnoval jim lehký úsměv.

"Máte pravdu... už nadešel váš čas."

Na okamžik se odmlčel, než opět pokračoval: "Současně však ještě... nemůže být konec dvěma vlkům, kteří strávili na Niwatském území tolik času. Smečky, vlci v nich vás stále potřebují a momentálně jste nejstarší a nejmoudřejší vlci, kteří mohou poskytnout cenné rady a oporu těm, kteří to potřebují."

Opět na okamžik stichl, nechávajíc vlkům dost času na to, aby si jeho slova správně přebrali a zvážili, co jim nabízí.

"Vy oba jste toho vykonali za svůj život tolik, že si zasloužíte žít i nadále, pro ty, kteří to potřebují. Má to... jediný háček," zářivě zelené oči oba vlky sledovali, jako by viděli do jejich nejniternějšího nitra a četli i ty nejskrytější myšlenky.

 

S draky není radno si zahrávat ~

(!Součást akce!)

 

kousek od Srnčího lesa

Z říše krásných snů mě cosi vytrhlo. Pořádně nevím, co přesně to bylo, avšak jakmile jsem otevřel oči, tak namísto prudkého a nepříjemného světla, mě uvítala tma. Doopravdy jsem prospal celý den? To se nestalo už hodně dlouho... Zamyslel jsem se a očima zkontroloval prostředí. Kam zmizel Lucius? Zeptal jsem se sám sebe a když jsem vstával, tak mi prokřupalo pár kloubů, což mi akorát připomnělo, jak moc jsem starý. Kolik že mi vlastně je?... pětašedesát? Myslím... Má mysl se mi již občas zasekávala a nefungovala jako dřív, avšak veškeré vědomosti, které jsem za svůj život nasbíral, uchovávám a jednou je hodlám předat Luciusovi.  Celý rozlámaný jsem se narovnal, tedy, alespoň mě to tak přišlo a porozhlédl jsem se kolem. Jak se dalo očekávat, nikdo zde nebyl. Opatrně jsem se posadil a vzhlédl k obloze. Měsíc svítil celkem jasně, ovšem úplně ještě nebyl, ale jak bylo již mým zvykem, tak i v této noci jsem zavyl. Již deset let každý večer jsem zavyl a očekával, zda se někdo ozve. Poté jsem se jen zadíval před sebe a vnímal všechny zvuky.

hranice

když drak řekl první větu, nějak ze mě opadl strach. tréma mizela do pozadí a cítila jsem se... no... chladně. Nechodil kolem horké kaše. Polkla jsem a cítila jak se mi zacvhvěli tlapky. Mé kalné oči, které chtěly odrážet radost, kterou měly po celý svůj život, teď vyhasínala. Ta jiskra, zmizela už dávno. Co teď... jako by mi zmizel i poslední zrak co mi zůstal. Jak kdybych oslepla. všude tma... Ne počkat... to jsem měla jen tak těžké víčka. Nejspíše únavou.
Když ale pokračoval, nepatrně jsem k němu vzhlídla, s pootevřenou tlamkou v úžasu. Jak to myslel? Nadešel čas ale ještě není konec? co to znamená?

Brzy se má otázka ale odrazila v odpověď... Žít dál... Ale vždyť to děláme. nechceme přeci páchat samovraždu... Ne já... Ale copak s mým zrakem a s mou sílou do života mohu být někomu platná?
Momentík….

nemyslí on.... PYRAMIDU!? Mé kalné oči se rozšířily v úžasu. "Myslíte.... pyramidu?" zeptala jsem se nevěřícně. byla jsem užaslá. Můj chvostík sebou zavrtěl, udělal to, co se mi již několik let nepovedlo ani trochu. "jakýpak.... ehm.... háček" pošeptám a vzhlédnu k drakovi v užasu… tedy no... k té šmouze... dost mě mrzelo že vidím jednou za život draka, našeho dalo by se říct po lidsku boha, a já.. ho vlastně ani nevidím.

kraj území -> kousek od Srnčího lesa

Teď, když už začínala být dospělá a přemýšlela o odchodu Kierannie, tak každým dnem ji docházelo, že ji na ni záleží. Vždyť to byla její sestra, její rodina, tak proč vždycky na ni tak žárlila místo toho, aby stála po jejím boku? Proč byla tak hloupé a sebestřední vlče? Nyní už doopravdy vypadala dospěle, i když velmi mladě. Zlaté oči ji zářily přes hřívu, kterou zdědila po matce až s tím rozdílem, že její byla světlejší a jeden pramínek měla zapletený do drobného copánku, který jí splýval podél tváře. Barevné znaky po otci však měla jen na tlapkách a ocasu, a proto se více podobala matce. Sluneční paprsky ji ohřívaly srst, ale přesto se tvářila znuděně. Když však uslyšela zavytí, tak na chvilku zaváhala. "Zlobila by se na mě mamka, kdybych se šla podívat, kdo to vyl? No, vždyť jsem už dospělá a mohu si dělat, co chci...," nad ničím jiným nepřemýšlela, ani nešla za svoji sestrou Ravkou, aby se s ní podělila o své plány, a vydala se za vlčím zavytím.

Cválala a na tváři se jí uchytil nepřítomný šťastný úsměv z toho, že cítí svobodu. "Odkud to bylo?" Zamyslela se, až se jí na čele zkrabatila kůže do vrásek. Zpomalila, nasála okolní pachy a hledala původem vlčí a samozřejmě ho i našla. Brzy dorazila k místu, kde spatřila pískového, možná až neobvykle žlutého vlka, ale mladičká dcerka Alf na podivná zbarvení byla zvyklá. Ona sama nevypadala jako obyčejně zbarvený vlk a vlci, které potkala většinou taky ne. "Ehm...zdravím," kývla hlavou a bez ostychu udělala pár kroků blíž k vlkovi. "To jste vyl Vy?" Zeptala se a zvědavě na něj upřela své velké zlaté oči.

/Hranice/

Sám velký Drak opět promluvil a to mě donutilo namířit ouška k němu a zaposlouchat se do toho neobyčejného hlasu. Nejprve jsem si byl nejistý, poté mi zažhnula jiskřička nejen v očích, ale i v naději. Pozvedl jsem hlavu výše, abych na draka pokudmožno lépe viděl. Věděl jsem moc dobře, o čem mluví, či na co tím naráží. Pootočil jsem hlavu na stranu, abych jednoduše nechal vyplout na povrch svou bezmeznou zvědavost, které jsem byl odjakživa plný. ,,Jaký háček to má? Sem s tím! Jsem ochoten jej podstoupit," poznamenal jsem odhodlaným hlasem, možná tolik odhodlaným, jako snad nikdy dřív.