Herní fórum

Forum breadcrumbs - You are here:FórumPříběh: PříběhSmečka Elloris

Jak jste rozhodli, tak se stane - téma kecačky se zavírá a nyní můžete psát do chatu pod fórem.

Mimo jiné zde je anketa ohledně obchodu: Klik

Před vytvořením příspěvku musíte být přihlášeni.

Smečka Elloris

JIR(HA)

Bývalé území Elloris (LSF) >> Louka

To malé škvrně se dál bezstarostně radovalo ve sněhu a hlasitě se smálo, dokud neuslyšel, jak na něj a sestřičku jejich matka volá. Tázavě natočul hlavičku na stranu a poskočil si ve sněhu. Prodírání se sněhem zpět do doupěte už bylo jistější. Cítil, že jeho tlapky už ho poslouchají, a taky cítil ten chlad a ticho, které bylo všude kolem. Co to bylo za divnou atmosféru? Strach? Napětí? Když kolem svého tělíčka uviděl podivné opary temného oblaku, zděsil se. "Mami! Co je to!?" Zakvílel zděšeně, ale odpovědi se už nedočkal, protože i jeho temná hmota dostihla a vzala si ho.

Byl zmatený. Bál se. Jeho malinké bílé tělíčko s barevnými odznaky zděděnými po příbuzných leželo nehybně v trávě stočeno do klubka, jen kousek od sestřičky. Nejspíš spalo. Když ale zaznamenal, že všude kolem je spousta pachů, donutilo ho to otevřít hnědá očka. Cítil se... Divně, jako kdyby ho smysly zradily. Také se však cítil odpočatě, což znamenalo, že může zkusit zjistit, co se to vlastně stalo. Nejistě se rozhlédl kolem a zrakem spočinul na svých rodičích. Byli tu oba! Ale kde byli ostatní jeho sourozenci? A kde to byli? Měl tolik otázek! Proto také vyskočil na nohy a jakmile se dostal na dosah svých rodičů, hodlal jejich pozornost obrátit na sebe. Haló, já jsem tady, všímejte si mě! "Mami! Tati! Co to bylo, co se stalo? Kde jsme? Mám hlad!" Postěžoval si.

~ Good and evil have changed since yesterday ~

Abych mohla zodpovídat otázky mých dcer, Iris jsem položila na zem, a zároveň tak pozorovala, zdali dokáže jít sama dál. Obrátila jsem se na Ravku. "Jdeme hledat nový domov" , řekla jsem krátce a střihla ušima. "Ne, vím, že už to není daleko. Můžeš slyšet jen ten vzdálený šum listí nesoucí se větrem, který tě vždy bude doprovázet na správné cestě" , dodala jsem klidným hlasem a pohlédla přitom na krajinu před námi, která se nám pomalu otevírala před tlapama. "Život je samá cesta. Nebo snad jedna velká cesta?" Vypustila jsem náhle tato slova a na chvíli nad nimi sama zauvažovala. Hned poté jsem mohla věnovat Eleanor  svůj vstřícný úsměv. "Jistěže, je ještě spusta věcí, které budete muset umět a znát. Ale to všechno přijde. Časem. A životem, který vás sám bude učit svým pravidlům. Důležité však je mít odhodlání" , pověděla jsem a dál pokračovala v krocích na naší cestě, přičemž jsem kontrolovala všechna svá vlčata při sobě. Po chvíli se u mých tlap objevila i Kierannie. Ráda jsem ji zase viděla vzhůru a při nás. Její světlá hříva mi připomínala záři měsíčního svitu. Nikdy jsem nevěděla, jak je tohle možné, a nejspíše se to i nikdy nedozvím. Že se téměř všemu dokázala naučit sama, že nám byl seslán snad takový zázrak. Byla záhadou pro mne, ale milovala jsem ji, vlastní dceru. O to víc jsem na ní byla pyšná. "Orfeon by tu měl někde být", odpověděla jsem, ale přesto bylo znát, že o něm momentálně nevím. Měl by tu být v čele se mnou, ale dlouho jsem jej neviděla. "Táta nás brzy dožene" , pousmála jsem se, jako bych si tím byla jistá. A i když jsem nebyla, věděla jsem to. Následně jsem se však obrátila zpět za Ki. "Některá pouta nejsou tak silná, aby vydržela tak dlouho v takové situaci. Vlci se oddělují. odcházejí vlastní cestou. Proto si važme těch, jež při nás stojí až do konce.." , řekla jsem poněkud skleslým hlasem, ale přesto klidně a vlídně, jako jsem mluvila vždy. "Všichni jsou v pořádku, nemusíš se bát" , dodala jsem jistě a věnovala ji radostný a konejšivý úsměv. A jako na náhodu se náhle za mými zády objevil Riteru. Tiše jsem si oddechla a z mého nitra odpadl kámen, který se tam usazoval vždy, když Riteru byl pryč. Spokojeně jsem se otřela jemně o jeho bok a pousmála jsem se na Ki s myšlenkou, že jsem k ní měla pravdu.

Džusíkový dřez ~♕

Louka: 

Byla jsem ráda, že se o mě a vlčata začal Akio pořádně zajímat. Ještě, aby mi ten zájem vydržel: ,, Zvláštní. Myslela jsem si, že jsem poradila čtyři." Řeknu myšlenku na hlas a podívám se na Jiru, který za námi cupitá s otázkou: ,, Bohužel ani já přesně nevím, co se stalo. Ale vypadá to, že nás draci vzali na jiné místo." Zkusila jsem mu vysvětlit a usmála se: ,, Opravdu? Tak to bychom měli jít nějaké to jídlo najít." Řeknu a nasaju pachy ze vzduchu: ,, Je tu hodně vlků. Ale jeden pach patří zajíci." Po myslím si a otočím se na Akia: ,, Zůstaň tu s Moon, já ukážu Jirovi, jak získat jídlo." Řeknu mu, přičemž naznačím Jirovi, aby mě následoval a vydam se směrem, odkud vychází pach.

Louka

"Kdo jsou draci? A proč? Já chci domů!" Zakňoural a kecl si na zadek do tenké vrstvy sněhu. Nevěděl, co si má o tomhle všem myslet! Měl tolik otázek, zůstával zmatený a nespokojeně se díval do očí své matky, dokud nenavrhla inteligentnější činnost a s jeho tátou už všechno vyřešila. On nevěděl, co se řešilo, vlastně nepostřehl, že se něco řešilo... ale byl nadšený z toho, že máma se teď bude věnovat jenom jemu. On přece potřebuje pozornost a už je dost velký aby sám běžel a kousal! Nebo ne? Jak funguje získávání jídla? Je tu nějaký kouzelný strom, he? Když se jeho matka zvedla, vesele také vyskočil na nohy a maminku následoval. Nezapomněl samozřejmě svou otázku vyslovit, protože byla důležitější, než všechno na světě, momentálně. "Jak se získá jídlo?" Zavrtěl ocáskem, chtěl odpověď a své zvědavé oči kulil k těm matčiným.

Louka - Poblíž nějakého lesa: 

Sledovala jsem Jiru, jak se Jira zasekl a nikam nechtěl jít: ,, Jiro, vše ti řeknu během jídla jo?" Snažila jsem se mu domluvit a když se za mnou vesele vydal, tak jsem se usmála. Šla jsem k nejbližšímu lesu a zastavila se: ,, Teď sleduj. Pro nás jídlo je zajíc nebo srna. Srnu musíš lovit minimálně ve dvou, protože je až příliš velká na jednoho. Takže dneska budeme lovit zajíce. " Vysvětlila jsem mu a nasála do čenichu pach: ,, Pořádně nasaj vzduch do nosu. Citis zajíce? Je nedaleko, musí hledat jídlo." Vysvětlila jsem mu a pomalu šla do lesa. Když jsem uviděla zajíce, tak se přikrčím a snažím se k němu dostat co nejblíž. Pak za ním vyrazím a po chvilkovém kličkování se mi ho podaří ulovit a zakousnout. Vezmu ho do tlamy a donesu ho Jirovi: ,, Tady máš. " Položím ho před něj a sednu si: ,, Kde jsme to skončili? Jo, už vím. Draci jsou naši ochránci, kteří nad námi drží ochranou tlapu. Když bude naší smečce nejhůř, tak se objeví a pomůžou nám." Vysvětlím mu a pokračuji: ,, Teď půjdeme najít nový domov. Po cestě si můžeme zahrát spoustu her a něco tě i naučím, co ty na to?" Usměji se na něj a jsem ráda, že není jako můj bratr Rägo.

/Louka/

Dělo se toho najednou zase strašně moc, nestíhal jsem to pomalu pobírat. Měl jsem dojem, že jsem začínal stárnout a tím chápat i stav Dina, kterého jsem také od odchodu z chráněné krajinné oblasti Niwatské neviděl. Snažil jsem se přes to však být dost vitální a Omanitte mě v tom neustále kontrolovala. Byl jsem jí docela vděčný. Byla mým živákem. Po chvilce rozkoukávání se a náhlého zjištění, že spousta vlků záhadně zmizela, spolu s ještě před chvílí se stoupající temnotou, jsem našel Jessie s jejími vlčaty. ,,Jessie!" bylo mi lehce trapně, že jsem svá předchozí slova zakřikl. ,,Vše v pořádku?" obrátil jsem k ní zrak a starostlivě přepočítal její vlčata.

/Louka/

Prostředí se najednou... jaksi změnilo? Těžko říct, co se s ním stalo, hlavní však bylo to, že se kolem mě objevila velká spousta nových pachů. Zase a opět. A jelikož jsem toho za svůj krátký vlčecí život ještě tolik nepoznal, divil jsem se tomu. Přišel jsem k vlčici, která při sobě měla ještě pár vlčat - ovšem o něco mladších a menších, než jsem byl já. Ten fialový jí předtím jaksi oslovil, tak jsem toho hodlal využít. ,,Jessie? Je normální, že se svět každou chvíli mění? Jakože vlci v jeho okolí, pachy, prostředí?" položil jsem jí zvídavě otázku tak, jako každé správné vlče.

Lúka

Znova zaspala... všetko, ako keby jej splývalo do nejasného a zmäteného sna, ako keby nikdy predtým nežila a rovnako ako keby prežila tisícky rokov. Zmätok a neistota, strach a smútok, radosť i nadšenie a množstvo iných emócii ako keby jej splývali do jednej zmesi. Nevedela kde je, ani prečo, nevedela ani len kto je. Vedela len, že žije. ,,Zobuď sa! Zobuď sa a spomeň si! Bola si Destiny Aqua, kedysi ťa volali aj Meissa... nemohol ti predsa spánok vyhnať všetko z hlavy!" počula ten hlas, najskôr cudzí, no potom si spomenula... bol to jej patrón, aj teraz ju vyslobodil z dlhého spánku. Spomienky sa jej postupne objavovali v hlave a tak zostala ešte niekoľko minút ležať.  Ďakujem ti, Amon, šepla nakoniec v mysli. Opatrne otvorila oči a pozviechala sa na nohy.

Louka
Kierannie byla narozdíl od své matky méně sentimentální ohledně všeho. Nevychovala jí ona, bohužel. "Je snad naše vina, že se někteří nedokáží s ostatními bavit či že jim stoupla vlastní hrdost do hlavy? Ne, mami, není naše vina že nejspíše z naší velké smečky zbude málo vlků. Nač se však pozastavovat nad někým, kdo si vybral raději sebe než rodinu?" Podívala se na ní a pak otočila zrak na Orfeona. "Či že někteří opakují činy svých otců?" Kierannie měla pohled stále ledový, málokdy projevovala emoce. Pak se otočila na Erga. "To je koloběh života, čili ano je to normální. Někteří odcházejí z vlastního rozhodnutí, některé vezme smrt. Pach je potom jediné, co nám je ještě pár dní připomíná, pak zmizí a nahradí jej jiný. A co se týče toho prostředí, tak také. Jsme od přírody zvířata, jenž nevydrží někde moc často a pak je tu přirozená změna prostředí, které způsobí nějaká kalamita a.... jo, je to normální. Netrap se s tím."  Usmála se na něj mile Kierannie a podívala se na Orfeona. Je to druhá alfa, možná k tomu bude chtít taky něco říct, třeba kam půjdeme, konečně jim to říct. Pak se však opatrně oklepala, aby nespadla korunka s měsícem a zamručela. Uvidí se.

Dívající se na měsíc, jsem doufala v to, že tě jednou spatřím, anděli.