[Konec akce] Další éra Niwatu opět přichází

Všechno se zdálo tak moc idylické. Nové území. Nový domov. Ráj.

Jenomže to ještě nikdo netušil, k čemu se to ve skutečnosti schyluje… temná mračna nad nově objeveným a obydleným územím se začala stahovat a nikdo z draků jako by si toho nevšímal. Nikoho to nezajímalo, snad naopak, jako kdyby díky tomu oni draci rostli. Všichni si jich vážili a uctívali je – snad dokonce byli i rádi, jelikož kdo by přece nevěřil drakům, že? Každý tvor na novém Niwatském území byl rád, ale současně každým prostupovalo něco zvláštního, něco nepopsatelného… to něco bylo temné, nehmotné, ale součástí naprosto každého – snad, čím mocnější se jedinec zdál, tím víc jako by ho to pohlcovalo. Malé černé tečky, malé černé skvrnky, které postupně začaly místy tvořit větší a větší shluky. Mračna byla snad ještě pevnější a na zem Niwatu paprsek slunce téměř nedosáhl.

Když si toho vlci začali všímat, bylo až příliš pozdě. Malá černá cosi, která se nahromadila v tělech vlků se pomalu začala roztahovat a vlci náhle zčernali, naprosto celí byli pohlceni něčím démonským a potom, s tichým a téměř neslyšným „puf“ se těla některých vlků zkrátka rozplynula…
Nikdo nevěděl proč se to stalo, nikdo nechápal – všichni stáli jako přikovaní, nemohli se hnout – a ostatně kvůli černým částečkám, které zamořily veškerý vzduch dost dobře ani nebylo bezpečné se hýbat. Vlci se dožadovali odpovědí od Draků a ti se zjevili. Obrovská síla, kterou tato bájná stvoření představovala, aura, jež okolo nich kdysi panovala a přinášela uklidnění však jako kdyby najednou zčernala a stala se temnou. Draci, stojící v řadě jako neporazitelná armáda se náhle také rozpustili, jako někteří vlci a vytvořili jeden velký temný shluk skvrn.

„Hlupáci… víte, kam až jste to došli? K bráně pekelné… nechali jste se vést něčím, v co jste věřili, věřili jste v něco, co jste považovali za spásu, za správné a dovedlo vás to až sem k nám. Už jste nic, rozpadnete se všichni tak, jako tihle vlci před vámi. Není místo, kam byste mohli utéct, není kousek země, kde bychom vás nenašli. Éra vlků tímto skončila!“ Černá masa se pohnula a vyslala mlhovinu, která jako škrtič začala pomalu ale jistě obepínat všechny vlky na území a stahovat je k sobě. Bez ohledu na to, jakou magii se snažili používat, kolik mazlíčků nebo patronů použili, opět jim nebylo nic platné. Když všichni – vlci z kterékoliv smečky – stáli jako stádo ovcí připravené na porážku, z temných oblak se náhle vynořil jasný paprsek světla.

Paprsek se začal vlnit a měnil se v nejrůznější odstíny duhových barev, začal připomínat tajemnou polární záři. A z ní, jako přízraky, začali sestupovat vlci. Vlci, jejichž podoby si na sebe draci vzali. V čele všech šel šedivý vlk, největší ze všech, samotný Rintintin. Po jeho pravici kráčela Vittani, po jeho levici se nesla Černá Smrt. Vedle Vittani s hrdě vztyčenou hlavou kráčela Moon, stejně jako Zilver Blick vedle Černé Smrti. Za nimi s hrdostí každému z nich vlastní kráčela Nya, Nala a Argo a za nimi, konečně, skutečný Drak Přírody a Drak Osudu.

„Vlčci moji… uvěřili jste nesprávným,“ pronesla tiše Moon, sklápějíc uši k hlavě.
„Chápu, že jste všichni po dlouhé cestě vyčerpaní… ale nehrajte si na zbabělce, zvedněte tlapy a pokračujte ještě chvíli!“ vyštěkla bojovně Zilver. Vittani s Černou Smrtí na sebe pouze souhlasně pokývaly hlavou.
„Pevně se držte jeden druhého. Kdo se pustí, tomu už nikdo z nás nebude schopný pomoci…“ zahřměl Drak Osudu a mocným mávnutím křídel vytvořil vír uprostřed hloučku vlků. Ačkoliv se temná skrvna snažila k vlkům dostat a zničit je ještě před tím, než je pojmul velký vír, přes obranu, kterou bleskurychle vytvořila Nala se dostat nedokázali. Nya s Argem mezitím bránili seskupení draků a vlčích duchů a pak náhle… Tma. Ne však bezútěšná a temná… Pouze příjemná a uklidňující. Mlha, která se postupně začala vytrácet, až vlkům poskytla pohled na zelenou louku obklopenou horami… snad konečně domov, na kterém budou moci žít.

Napsat komentář