[Soutěž] Co by kdyby…

Home / Soutěže / [Soutěž] Co by kdyby…

Ahoj vlčci!

Vracím se s novou soutěží! S a-teamem jich máme naplánovaných několik, takže se můžete těšit :) Jdeme na to!

Zadání

Vaším úkolem bude napsat text o tom, co by dělala vaše postava, kdyby…

a) se jednou ráno probudila a zjistila by, že leží připlácnutá na stropě doupěte a nepůsobí na ni gravitace.

b) jí ze dne na den vypadaly všechny chlupy.

c) jí narostla druhá hlava.

Prosím, vyberte si pouze jedno téma a ve svém příspěvku naznačte jaké. Hodnotit se budou všechny společně, jen jsem vám chtěla nabídnout alternativu, kdyby vás na jedno téma nic nenapadlo.

Pravidla

– Jak už jsem říkala, vyberte si pouze jedno téma
– Každý uživatel se smí zúčastnit pouze jednou
– Délka textu je libovolná
– Pouze próza, ne poezie, prosím.
– Téma si interpretujte jak chcete, čím originálnější, tím lepší!
– Pokud máte dotaz, určitě se ptejte.

Hlasování
– Máte 3 hlasy
– Jednomu hráči můžete udělit pouze jeden hlas
– Nesmíte hlasovat pro sebe

Data

Začátek posílání: 7.8.
Konec: 21.8.
Začátek hlasování: 22.8.
Konec hlasování: 27.8.

Odměny

1. místo
EMÚ – Psychika – Dezorientace
Tlapička magie
Libovolný anti-štít levelu 9
600 VB

2. místo
Speciální extra magie – hudba
Malý živočich
Libovolný EMÚ do 200 VB
500 VB

3. místo
Dýka
Soví ponožky
400 VB

4. místo
Magmatická vrstva
300 VB

5. místo
Clona soukromí
100 VB

Účast: 100 VB

Hlasování: 50 VB


 

Přeji hodně kreativních nápadů a zábavy!
– Spirit

+ bonus: jedno z témat mě inspirovalo natolik, že jsem téhle soutěži dokonce vytvořila „ilustraci“:spiritniw

(ehem. radši nic. šup šup, spirit, běž už pryč.)

Komentáře: 5

  1. Trošku delší, ale na takové téma a na tyhle smíšené vztahy mě to prostě nedalo! Snad se vám to bude chtít číst a zasmějete se u toho, jak jsem se u psaní zasmála i já 😀 *i když o tom lehce pochybuje, že se někdo pobaví, jako tento amáterský autor*

    Otevřela jsem své oči, jenž nesou barvy zapadajícího slunce a jsou rámované jizvami. Cítila jsem jak mě nechce jedna polovina těla poslouchat. “Co to sakra.“ Zaklela jsem a snažila se postavit. Když jsem se podívala na tu stranu, zarazila jsem se v pohybu. “Co tu děláš!“ Zavrčela jsem a bílá hlava se zmateně zvedla, když si všimla kdo je vedle ní, zježila se ji srst a chtěla odskočit, však trhlo to u mým tělem. “Švestko!“ Zavrčela naštvaně a stále škubala hlavou. “Allweeno.“ Jsem řekla svým typickým klidným hlasem. Obě jsme se podívali stejným směrem.. “U draka, to si snad děláš legraci!“ Už jsem tak klidná nebyla po zjištění, že s Allweenou… Sdílíme jedno tělo.
    “To je jen další noční můra, jen noční můra!“ Začala si All mumlat pod čumákem. Jedna půlka těla byla mou typicky modrošedou a druhá, byla bílá.. “Zaručeně má nejhorší noční můra.“ Pokračovala v mumlání a kousla se do tlapy. Já vyjekla nečekanou bolestí a praštila ji do hlavy. “Očividně to noční můra není!“ Zařvala jsem po ní a vytasila tesáky, taktéž udělala i ona a začali jsme po sobě vrčet.
    “Mě se to taky nelíbí, o to se neboj!“ Štěkla jsem a snažila se opět postavit, tentokrát to šlo, protože ona v tomhle taky zapracovala. “Nevím co se stalo, ale musíme zjistit jak se toho zbavit.“ Řekla jsem zamyšleně. Poté jsem stiskla víčka k sobě. “Musíme.. spolupracovat.“ Vyplivla jsem, jak těžce se mi to slovo řeklo, protože to byla ona. “Mě odsud ta tvá milovaná Alfa vyhnala! Jak myslíš, že se bude tvářit, že jsem přišpendlená k tobě, zrůdo!“ Vyštěkla Allweena a já nad tím protočila očima. *Díky drakova ocasu, že mám ten nový plášť.* Pomyslela jsem si já. “Já to slyšela! Chceš se zakrýt, aby tvá hlava nekazila tu mou, že jo!“ Zachechtala se All. “Hele Allweeno, tady znají mě, vůbec to nebude nápadné, když bys z mého doupěte vylezla ty, že jo.“ Řekla jsem klidným hlasem, ale uvnitř mě to vřelo. “Aspoň by to vypadalo, že jsem tě konečně zabila!“ Vítězně se zasmála a já ji opět praštila, tedy chtěla jsem, ale tentokrát se ráně vyhnula. “Ty natvrdlá palice, moc dobře víš, že na to nemáš!“ Zašeptala jsem vztekle. Vzala jsem z rohu jeskyně svůj plášť a přehodila ho přes její půlku těla. “A snaž se chodit jak já. S tímhle problémem musíme mimo Tábor, je tu moc uší a čumáků.“ Řekla jsem a udělala první krok. Allweena druhý a než jsme došli ke vchodu jeskyně jsme tu chůzi jakžtakž zkoordinovali.
    “Niro!“ Zvolal ihned mé jméno známý hlas. Postavila jsem se lehce bokem, aby nešlo tolik vidět, že pod pláštěm něco schovávám, i když.. Velmi nenápadné, že?. “Easy.“ Řekla jsem klidně ledovým hlasem. “Nezdálo se ti, že tu slyšíš Allweenu?“ Přimhouřila podezřívavě oči a já na prázdno polkla. “Ne, to se ti asi v noci něco zdálo.“ Obešla si půlkruh, aby se podívala na druhou stranu mě, ale to se ji nepovedlo, protože jsem se otočila zároveň s ní, tedy co nejvíc tak, jak mi to pomalé reakce na změnu All dovolovali. “Opravdu? Zvláštní, že ji tady cítím a co to tam tedy schováváš?“ Blížila se za snahou zjistit co mám pod pláštěm. Tedy nezbývalo mi nic jiného, než se pořádně soustředit a zmizet ve stínech a přesunout se pomocí nich. Z polovinou svého těla, jsem to však nedokázala úplně. Objevili jsme se jen za vchodem do Tábora. A bez pláště. “Mohla jsem se ozvat, byla by to sranda, že?“ Zachechtala se zlomyslně. “Pokud nechceš přijít o život, nedělala bych to před Zeissáky.“ Procedila jsem mezi zuby a žralo mě, že nemám tu ten plášť. Poté jsem zavyla a příletl Sorinn, má sova pálená. “Dones mi můj plášť, je před doupětem!“ Zavrčela jsem a on ihned tak učinil.
    Tam měl trošku problém, Easy plášť kontrolovala a našla tam i bílou srst, což má srst zaručeně bílá není a to věděla Easy moc dobře. Sorinn si vyčkal na pravý okamžik a rychle vletěl dolů, vzal do pařátů plášť a letěl zpět za mnou.
    Opět jsem ho prohodila kolem Allweeline půlky těla a ta zabručela. “To nás nemůžeš opět těmi stíny přesunout?“ Zavrtěla hlavou nespokojeně. “Ne, protože umím přenést jenom sebe a ani to nikdy nebyl velký kus.“ Odsekla jsem ji a opět se snažila kráčet. “Kam vůbec jdeme?“ zamračila se uraženě All, “Daleko od Tábora.“ Opět jsem ji odvětila a snažila se mířit k horám, kde se málo někdo nacházel. Však jsme kráčeli přes krvavé jezero, kde si vyvalovala šunky Gwen. Vzdychla jsem, jejímu zraku-nezraku totiž neunikne nic. Snažila jsem se jít pomalu a tiše, ale to by nebylo přece zábavné, kdyby se nic nestalo, že jo!
    Kopli jsme do kamene, který šplouchl do vody, a tak se Gwen probudila. Tlapky položila pevně na zem. “Snad to není Alfina oblíbená vlezdoprdelka? Počkej… No to nene, teď jsi za odměnu dostala i novou hlavu? Proč ji tedy zakrýváš, když je to odměna, hm?“ Zachechtala se a líně se protáhla. “Je to spíš trest.“ Zamumlala jsem si pro sebe. “Hele, ale nechej si to pro sebe, jó? Hlavně Easy se to nesmí dozvědět. Jen by žárlila, že já mám zase něco a ona nic.“ Zalhala jsem tak důvěrně jak jsem jen uměla, přimhouřila oči a snažila se dostat co nejrychleji od Gwen. „No jasně! Nikomu to na tebe nekecnu.“ Řekla podlejzavě. „Tak si tu novou palici užij!“ Kecla ještě, než jsme se od ní oddálili.
    Ovšem, aby těch problémů nebylo málo, Easy se rozhodla zjistit, co se to vlastně děje. Vyšla z Tábora a chytila můj a Allweelin smíšený pach.
    Zabručela jsem. “Musíme okamžitě přijít na to jak každá se vrátíme čistě do svých těl.“ svěsila jsem hlavu a snažila se vůbec přijít na to- jak? “No to bych řekla!“ Odpověděla mi. Očividně v tomhle případě spolu dost souhlasíme, ale aby ne. Kdo by chtěl sdílet jedno tělo se svým nepřítelem, kterého chce zabít. “A co kdybych tě prostě zabila?“ Zasmála jsem se a olízla si tesáky. Z pláště zvedla hlavu a vycenila opět tesáky. “No to si zkus!“ Zavrčela a stáhla uši k zátylku.
    Easy kráčela po pachu a postupně došla taktéž k jezeru, kde se vyvalovala Gwen, ale už nespala. Došla k ní blíž, “Hele, nechytej lelky a radši dělej něco užitečného.“ Popíchla si do ní, protože ji měla za absolutní princeznu lenosti. Gwen se nenamáhala ani zvednou hlavou. “No já ti nevím, vlezdoprdelko číslo dvě, když se za odměnu rozdávají hlavy navíc, neláká mě práce už vůbec.“ Odvětila a kývla rameny. “Hlavy navíc? O čem to mluvíš?“ Podivila se a zamračila se. Tlapou si zakryje tlamu. „Oh, ty jsi vlastně Easy… měla bych se je naučit rozlišovat podle jmen a ne podle úrovně vlezdoprdelkovosti…“ Zamumlá si pro sebe. „No co už… Nira, ta vlezdoprdelka, má hlavu navíc, nejspíš za odměnu nebo tak něco, ale ty to nemáš vědět, takže ode mě to nemáš a teď vypadni, smrdí tu vzorný, loajální člen Zeiss okořeněný vlezdoprdelkou.“ Odplivne si. Easy nad tím chvíli přemýšlí, ale do hlavy ji to ne a ne vlézt.
    Mezitím já a Allweena v jednom těle jsme vystoupali na horu, kde jsme konečně zastavili. Já byla v pohodě, ale její půlka byla nějaká zadýchaná. “Ale, ale. Tu někdo není zvyklej na dlouhé procházky.“ Rýpla jsem si do ní z úšklebkem. “Protože narozdíl od tebe neběhám z území jedné smečky, do druhé!“ Zafuněla a ‚omylem‘ šťouchla tou svou palicí do té mé, až jsem cvakla zuby. “Co jako děláš?“ Procedila jsem mezi nimi a zamračila se na ni. “Hupla, to byla tvá hlava, já myslela, že to je něco odporného, co ti překáží ve výhledu na mou nádhernou tvář, tak jsem to chtěla odstranit.“ Uculila se a já nad tím opět protočila očima. “To dřív radši dřív uzavřu partnerství s kmenem, než bych uznala, že ty jsi nádherná.“ Odvětila jsem a chtěla se posadit, však pořádně to šlo, až potom co zapracovala svou polovinou zadku i Allweena.
    Dlouho jsme byly zažrané do rýpaní do sebe, že nám utekl blížící se pach, zvlášť, když vítr hrál do jejich tlap.
    “A mám tě, Niro! Teď už mi sakra řekni co se to děje!“ Easy zajiskřila zlostí a na klidu ji to moc nepřidalo, když viděla Allweelinou část těla skutečně přišpendlenou ke mě. “Na to se snažíme přijít celý den a vůbec, neříká ti nic soukromí? Proč mě u všech draků sleduješ!?“ Zamračila jsem se. “Ah, má drahá sestřičko,“ oslovila All Easy, „nemám tucha, jak se moje krásná hlava dostala na její ošklivé tělo, ale věř, že se to nelíbí ani jedné z nás,“ pokračovala ve svém monologu. „A jen mezi námi dvěma si myslím, že Nira dost smrdí,“ poznamená jako bych tam snad nebyla. “Ty taky zrovna dvakrát vábně nevoníš!“ Ozvala jsem se se zamračením.
    Mezitím Naiome hledala své další dvě Delty. Pro Delty měla práci na hranicích. Jako první našla Asmiu a Man’yaka a Asképia. Následně Gwen, která i ji ihned nasměrovala tam kde se přibližně Nira s Easy nachází. “Mimochodem, zajímavý dar ta druhá hlava!“ Vyplivla a taky se lína princezna vydala tedy k hranicím.. Vlastním tempem. Naiome nad tím zavrtěla hlavou, protože prostě Gwen..
    Kolem nich se objevila černá pára ze které vyšla Naiome “Niro, Easy mám pro vás prá– Co to sakra je?.“ Začala Nai chladným hlasem, ale poté se i ona lehce zarazila nad tím co vidí a hrdelně zavrčela, a to si každý myslel, že Naiome už nepřekvapí nic, protože čekala, že Gwen si dělá šašky jako obvykle. Pomocí páry Pohltila Allweelinu část těla a najednou tma. Opět jsem otevřela oči a ihned jsem se zmateně rozhlédla po svém těle. Žádná druhá hlava. “Díky draku…“ Vydechla jsem z úlevou a najednou zacítila pohyb pod sebou. Vyskočila jsem a ona jakmile si to uvědomila taky a dívali jsme se jedna na druhou. Každá jsme odfrkla a každá zamířila úplně někam jinam. Daleko od sebe a obě děkovali draku, že to byl skutečně jen prapodivný sen…

    A snad tedy nevadí, že jsem do toho zapojila víc jmen, páč Nira by se snažila zbavit Allweeny za každou cenu, kdyby se probrala z její hlavou, jako druhou část svého těla 😀

  2. Príbeh o opelichanom Ghostovi ukazuje, že Zeiss nie je úplné temno…
    ———-
    Ghost sa prebral ako obyčajne a vyliezol z brloha. ,,Jaau, slnko pálí.“ zaskučal prekvapivo. ,,Nie labky pália.“ opravil sa, veď bola zima. Striaslo ho od zimy. Čo sa klepe, veď zima, pochádza z krajiny snehu, tak nech sa neklepe. ,,Fuuuj Ghost, od koho si chytil prašinu?“ opýtal sa Sauron ktorý šiel okolo a zadúšal sa smiechom, až sa potácal. ,,Čo to meleš?“ štekol Ghost nasupene, neznášal, keď ho niekto ponižoval. ,,Veď sa na seba pozri.“ Sauron, krútiac hlavou, sa stále natriasal od smiechu, keď nechával Ghosta na pospas osudu. Odkradol sa teda ku Krvavému jazeru. Pozrel sa na hladinu. Videl odraz niečoho nechutného, vyzeralo to ako mimozemšťan ako mačka sfynga. Niečo odporné. To niečo dviholo potkaní chvost, lebo Ghost ním buchol o zem. Ghost vyskočil. Cítil sa nepríjemne, ako nahý, bolo to odporné, hnusil sa sám sebe. Bol hrozná kreatúra, opelichané kura, niečo čo vyšlo z kobiek. Ghost sa nahrbene šuchtal preč zanechávajúc po sebe krvavé stopy, pretože ostrý ľad mu driapal citlivú pokožku. Bol taký chúlostivý, klepal sa zimou, nechcel aby ho nieko uvidel. Po krvavej stope ho však dostihol Ragnarok. ,,Majstre.“ zaskučalo to z nory. ,,Ghost vylez, ideme na hranice.“ prikázal Ragnarok a Ghost vyliezol do svetla, žmúril doň ako práve narodené mača. ,,Ghost, to ako vyzeráš?“ vyjachtal Ragnarok. ,,Veď si ako nejaký naháč.“ dostal zo seba. ,,Neposmievaj sa.“ povedal Ghost povýšenecky. ,,Choď za Naiome.“ poradil Ragnarok. ,,Ja do Tábora nejdeem. Sauron povedal že mám prašinuu.“ zakvílil Ghost nešťastne. ,,Do lasice, padaj do Tábora.“ štekol Ragnarok netrpezlivo. Ghost odskackal po snehu, akoby ho to pálilo do Tábora. Hanbil sa za seba, bol predsa odporný, vytiahnutý, zhrbený tvor, pochabý záblesk toho, čo bolo pred tým, úbohý… Netvor. Ghost bol frustrovaný, všetko na ňom bolo vidieť, neznášal tie pohľady. Vyškerenej Asmie, Manyaka, Saurona, Northie, Gwen, proste všetkých. To že bol bez srsti, bola preň potupa, urážka, jeho hrdosť utrpela priamy zásah, dotklo sa to jeho pýchy, hrdosti a proste všetkého. Mohli si pozrieť, bledoružovú pokožku, zopár riedkych bielych chlov, červené oči, nič nedokázal ukryť. Odvliekol sa za Naiome. ,,Čo chceš, veď vyzeráš hrozne.“ povedala Naiome tichým hlasom, v ktorom bol povestný chlad. ,,Moja pani, Ragnarok ma poslal.“ povedal Ghost skučiac. Naiome udrela toho tvora, čo sa pred ňou chúlil, po ňufáku. ,,Myslíš si… Kto som, Ghost?“ zasyčala Naiome. Ghost prehltol, sklopil uši. ,,Ste moja pani a ja som váš služobník, uvedomujem si svoje miesto.“ povedal Ghost skučiac. ,,Nechcem aby si sa plazil.“ povedala arogantne, možno to bude len ďalšia potupa´. Pomyslel si Ghost. Postavil sa teda, bol o niečo máličko nižší než Naiome. Srdce mu tĺklo ako o závod. Naiome sa zahľadela na Ghosta. Plazila sa k nemu para. Cúvol. ,,Necúvaj.“ sykla Naiome. ,,Stoj.“ bol to príkaz. Cítil ako sa mu para omotáva okolo tela, cítil ako ho halí, už mu nebola zima. Onedlho ho para odhalila, Ghost sa obzrel, nebol už nahý, mal svoju beslostnú srsť. ,,Ďakujem pani moja.“ poďakoval sa a uklonil sa. ,,V Zeiss sa o svojich členov staráme.“ povedala Naiome a obrátila sa a s Veletherom v závese sa vybrala do brloha. Pre Ghosta bol celý deň traumatickým zážitkom, bol svojej Alfe zaviazaný, lebo, čo ak by ho Naiome oholila?

  3. Tak jo, i já vás obdařím textem. A pokud jste zvědaví, jak řeší Argdem újmu na svém egu, čtěte dále!
    – – –
    Byl zimní večer, stmívalo se velmi časně a žíhaný se brodil sněhem. Neměl čas jít až do tábora a stejně se nedělo nic zajímavého, a tak šel k nejbližším skalám, kde hledal úkryt pro unavené tlapy. Brzy našel celkem prostornou prázdnou jeskyni. Lehl si na kamennou zem, hlavu položil na blízký kámen a zíral ven do tmy, kde akorát začalo sněžit. Byl to úplně normální večer, který končil odpočinkem.
    Když se časně ráno ještě za tmy probudil, všechno bylo jinak. Cítil se divně a postrádal jakoukoli chuť něco dělat, ale hlad ho donutil se probrat. Otevřel oči a k svému úděsu neležel v jeskyni sám tak docela. Vedle něho totiž podřimovala druhá hlava, úplně stejná jako ta jeho. Měla zavřené oči a nevydávala zvuky, ale co bylo nejhorší – byla na jeho těle nějak záhadně přišpendlená! Zmateně vyskočil na nohy a zíral na svou druhou hlavu. Tímhle pohybem toho spáče ovšem vzbudil. Levá hlava se naklonila na stranu, jako kdyby měla spadnout, ale pak nahlas zívla a otevřela oči, jako kdyby se nic nestalo. „Co je? Proč mě budíš?“ Prskla unaveně na Argdemovu první hlavu, která se tvářila, jako kdyby jí někdo ukradl snídani z tlamy. Chvíli panovalo v jeskyni ticho, rozespalá druhá hlava nahlas zívla, zatímco první hlava na ni nehybně koukala a zjišťovala, jestli to není iluze nebo nějaké kouzlo. Zvedl pravou přední tlapu a položil ji přímo na oči nové hlavy a zjistil, co nechtěl zjistit. Vždyť byla hmotná! „Ty seš živej!“ vydralo se z jeho hrdla. „To sis myslel, že ne? Možná jsem mladej, to jo, to ty už ne,“ řekla druhá hlava nafoukaně, „ale pro info jsem Medger a teď už budu navždy tvůj společník!“ Tohle udělalo Argdemovi díru do hlavy. „To je nějakej omyl, to nepřichází v úvahu! Zmiz!“ Zavrčel a začal svou tlapou s ostrými drápy plácat do druhé hlavy, co však nečekal, bylo, že tyhle nárazy cítil i on sám, jako kdyby byly na jeho těle. No super, teď musim žrát za dva, pomyslel si naštvaně. Štěstí bylo, že cítil celé tělo a kromě toho, že měl k sobě dalšího breptu, se nic horšího nestalo. Co však nečekal, bylo, že si budou navzájem číst myšlenky. „Víš, že můžu slyšet tvoje myšlenky? Pojď se najíst!“ Tohle s Argdemem trhlo znovu. Dost! Stačí! S nikým své krásné tělo sdílet nebude a nebude ani snášet tyhle hrozné urážky! Ta hlava měla ale pravdu. „Fajn, ale nesmí nás nikdo vidět,“ frkl Argdem a rozešel se vpřed. To by dopadlo, kdyby je viděl nějaký Zeissák.
    Bohužel se to stalo a docela brzo, co vyšli z území Ishimurských skal. Šli po Louce X, tam však už někdo byl. „Kdyby se ptal, tak drž hubu, jasný?“ Nařídil Argdem Medgerovi. Na louce byl Traure, ten pes omega, kterého už měl Argdem několikrát tu čest potkat. Zkoumal tam něco na zemi a Argdem zamířil pryč od něj, pozornosti se bohužel nevyhnul. „Co si to neseš?“ Optal se drze dobrman. Žíhaný se na něj vražedně podíval. „Nečum,“ prskl. To by tu ale nemohla být ta druhá hlava. „Se nediv, on je dneska nějakej zahřátej, já jsem Medg-“ „Drž hubu!“ Napomenul ji Argdem a rychlým krokem šel dál. Vlastně mu bylo jedno, jestli se o tom někdo dozví. Vlastně, tohle mohlo mít i výhody. Mít dvě hlavy znamenalo víc tesáků – byla tu ale otázka, jestli to ono dokáže inteligentně spolupracovat. Medger radši mlčel, poslouchal naštvaného Argdema, než aby si zasloužil kousanec. Když spolu byli hluboko v lese, Argdem se zastavil. „Tak jo, jestli budeš dál takhle blbej, tak se tě zbavím, rozumíš?! Šéf jsem tu já, takže jestli se budeš řídit mými pokyny, nechám tě bejt, jo?“ Řekl to pěkně zostra, barevnýma očima zíral do očí druhé hlavy. Ta měla z části našpulené pysky, jak hluboce byla zamyšlená, až to vypadalo, jako kdyby měla v puse vosu. Teď jdu lovit. Koukej a nepřekážej, pomyslel si Argdem a druhá hlava to zachytila. „Ale já umím lovit, alespoň myslím!“ Tahle slova vypuštěná z prořízlé a upovídané tlamy Medgera byla chybou. Argdem se ohnal a zakousl se do ucha druhé hlavy, i když cítil vlastní bolest. A kus Medgerovýho ucha byl pryč. „Už DRŽ HUBU!“ To bylo poslední slovo. Argdem už byl tolik napruženej, že neměl chuť ani na toho pošahanýho zajíce, kterého chtěl lovit. Běžel ke Krvavému jezeru, aniž by si všímal zraků, které se za ním cestou obracely. ANO, tohle byla potupa, která ponižovala jeho vznešené ego, ale NE, tohle trápení brzy skončí. Nebavilo ho poslouchat to, co mu druhá hlava mlela do JEHO hlavy, a že toho zejména teď při cestě k jezeru bylo dost, až tím na sebe upoutávali pozornost. Však dorazili k cíli a Argdem se snažil nemyslet na svůj plán, aby náhodou nějaká myšlenka nic netušícího přítelíčka nevyrušila. Argdem se položil na zem a složil hlavu na tlapky, takže druhá hlava byla odsouzena mít hlavu položenou na zemi. „Spi,“ přikázal Argdem a sám zavřel oči. „Ale vždyť ještě nezapadlo Slunce Argó!“ „Drž hubu a spi!“ Zavrčel. Tohle bylo jako vychovávat vlčata, jenže ne normální, ale ta malá, hloupá a naivní. K Argdemovu štěstí byl Medger z uplynulé části dne unavený. Však jak by ne, když ta jeho huba mlela a mlela… Ta únava se bohužel přenášela i na něj, ale on bděl, dokud mu chrápání souseda neoznámilo, že je čas. Otočil hlavu a zakousl se do krku té potvory a trhal, až se mu slzy bolestí vlévaly do očí. Druhá hlava byla už samozřejmě zase vzhůru a řvala na lesy: „Vraždá! Pomóc! Zachraňte měěě!“ Kromě toho, že tím přilákal čumily, se však nic nestalo. Druhá hlava byla brzy oddělena od těla a Argdem ji ve vzteku hodil do Krvavého jezera, které teď zbarvovala další krev. Ale dobrá zpráva byla, že už se o své tělo s nikým dělit nemusel, prozatím…
    Věděl o tom snad celý Zeiss, ale žádné větší pozdvižení z toho nebylo. Možná to byla jen část zkoušky, kterou si musel projít, každopádně další den už na místě, kde byla hlava, nic nebylo. To místo asi zarostlo srstí, nebo se vlastně nic z toho v reálu nemuselo udát…

  4. Tak, plešatý Kay nie je žiadnou novinkou (hm, hm.. že Riču). Chudáček, má dokonca aj obrázek! A bohužiaľ, sa mu to len nezdalo :) Tak sa pohodlne sadnite, dajte si… neviem, brokolicu so špenátom a hurá do čítania! ^^“
    Predom sa neospravedlňujem za prípadné chyby či štylistiku x´dd a okrem iného uvádzam majsterštik nakreslený Richu – aneb, obrázkovo znázornení jeho sen :d
    https://s22.postimg.cc/qurav8dcx/ple_at_kay_-_Saph.jpg

    ——
    Mal som náladu pod psa. A teraz je to reálny fakt, nie iba výmysel ktorý ma za chvíľu prejde, keď uvidím Diega, ako sa snaží sa vyškriabať na ten strom, na ktorom som mu schoval jeho pierko, ktoré mu dávalo zlaté krídla. Pýtate sa, prečo som to spravil? Popravde? Ani nie. Trápil ma však jeden sen, ktorý sa mi poslednú dobu začína zdať každú noc.
    Bol o nejakom malom, červeno čiernom vĺčati, ktorý v packách držal podivný, zvuk vydávajúci prístroj a diabolsky sa rehotal. Tak tak a to nebolo všetko! Bola tam aj Sapha, moja láska ako sa zhrozene na mňa pozerala. Vôbec som nechápal, prečo sa na mňa tak pozerala, než si vlastne uvedomím to, že sa tomu tak deje aj v skutočnosti.
    Bolo ráno, sedeli sme v brlohu a navzájom sme sa na seba pozerali. Rozmýšľal som nad tým: Čo sa sakra deje?
    „Saph?“ opýtam sa potichu a nič. Mlčala. Bolo tu hromové ticho, vďaka ktorému som na sucho prehltol. „Nehovor, že čakáš vĺčatá,“ poviem jej a pozorne si prezriem jej brucho. Nič, stále ticho. Iba pokrútila hlavou a potichu povedala: „Nie, to nie.“
    Po jej odpovedi som iba naklonil hlavu. Stále ma zaujímalo, čo sa deje, než ku mne posunula misku s vodou. „Pozri sa,“ prehovorí. Hneď som obrátil pohľad na tú misku a pozorne som sledoval v nej môj vlastný odraz. Len je otázka, bol som to vôbec ja?!
    „Čo.. čo to,“ kokcem. Srsť, tak povediac zmizla. Moja nádherná, lesklá, ónyxovo čierna srsť zmysla. Vypleštil som na ňu pohľad: „Čo sa to deje?!“ vystrašene vyškrieknem, pritom sa postavím. Pozrel som sa na nohy, srsť nikde. Otočím svoju hlavu vzad, srsť tam nie je. Otočím hlavu k miestu, kde spím – tam.. tam, tá srsť bola. Pekne na hromádke.
    Aspoň na konci chvosta mi ostal zopár chlpov. Ani to nie, pretože.. keď som pohol chvostom.. videl som ako opadali. Bol to, ako najhorší sen. Takto som nemohol vstúpiť do tábora – ako hrdá beta. Pripadal som si, akoby som nebol ani vlk!
    „Diego, chce to jeho labku k dielu,“ prehovorím potichu a na to som vybehol z brlohu ako mi tlapy stačili. Netrvalo dlho ho nájsť, keď sa tak stalo.. prudko som zastavil a okamžite som zvolal: „SYNU!“
    A ani tomu netrvalo dlho, pretože som hneď dostal odpoveď: „Áno tati?“ Čakal som však, že kedy mu dojde, čo sa mi v skutočnosti stalo a ani to netrvalo dlho. Bola to okamžitá odpoveď ako moje zvolanie. „U draka! Ako sa ti to stalo?“ vystrašene, prekvapenie aj so štepkou záujmu sa ma opýta a skoro okamžite si ma začal prezerať svojím tak povediac, röntgenovým pohľadom.
    „Nemám tušenie, proste som sa zobudil a bolo to,“ prehovorím zmätene. Na to ku mne došiel a po dotyku jeho labky na mojom tele, mi opäť povypadávalo pár, ostávajúcich chlpov. „Kss,“ zamumlem, než ma začal liečiť. Trvalo to dlho, ale cítil som ako srsť o ktorú som prišiel začala opäť pomaly rásť. Nie do svojej plnej dĺžky ale cítil som sa, akoby som mal na sebe čerstvo posekaný trávnik.
    „Toto, je len zlý sen.. zlý sen!“ zamumlem so zavretými očami a na sucho prehltnem. Iba som čakal kedy sa vzbudím a bude všetko v poriadku. Toto sa naozaj nemohlo stať.

  5. Je to asi trochu kratší, ale snad to nevadí… xd

    Shlížel na podlahu pod sebou a neměl ponětí, co se to k sakru zase děje. Od chvíle, kdy se probudil, jako by fyzikální zákony pojednávající jakýmkoli způsobem o gravitaci ztratily veškerý význam. Levitoval si tu poklidně nad zemí a zatímco byl přitisknutý ke stropu rozmýšlel, jak se do tohohle maléru dostal a jestli vlastně jen třeba nezačal šílet. Nedařilo se mu však svoji mysl přimět k tomu, aby začala opět pracovat normálně, což ho zneklidnilo. Nerozuměl tomu, co se to s jeho tělem děje a proč se tu vznášel pouze on, zatímco zbylé předměty, kterými si své doupě zútulňoval, stále ležely na zemi, jako kdyby vlastně vůbec o nic nešlo a všechno bylo v pořádku.
    Ztrácel naději, ztrácel sám sebe, pohlcovalo ho zoufalství z nevědění, proč ho něco takového postihlo. Co hůř, začínal si být čím dál tím jistější, že se mu to nemůže pouze zdát, neboť o sobě moc dobře věděl, že ve snech není schopen racionálního uvažování a téměř jakákoli podivnost mu v ten moment přijde naprosto v pořádku.
    Několikrát máchl tlapami ve vzduchu, vypadalo to, jako by se v něm snažil plavat, a nakonec skutečně dosáhl toho, oč mu šlo – pohnul se. Po několika tempech se dostal až ke kořeni, který jeho doupětem prorůstal, a pevně se ho chytil zuby. Jeho tělo za ním mezitím bezmocně vlálo. Necítil se vůbec dobře, zaplavovaly ho náhlé pocity horka, chvíli si myslel, že se snad i pozvrací. Nebyl na nic podobného vůbec zvyklý a jediné, co si v ten okamžik přál, bylo, aby se věci konečně zase navrátily do normálu a on mohl dále žít svůj nudný život nepodstatné bytosti. Zavřel oči a snažil se dosáhnout klidu. Jistěže to nemělo vůbec žádný účinek, ba naopak o té šílenosti uvažoval ještě intenzivněji. Chtělo se mu křičet a řvát, rozsápat svůj vlastní obličej, hlavně aby ta hrůza konečně skončila!
    Uběhla skoro hodina, když Eito své marné pokusy a navrácení věcí do normálu vzdal. S povzdechem a slzami v očích opustil své doupě. Napadlo ho, že je něco špatně s jeho domovem, ne s ním samotným, ač si byl vědom faktu, že je to možná jen naivní myšlenka a pokus o neztrácení naděje. O tom, jak naivní byl, se rychle přesvědčil. Sotva se přestal dotýkat velkého kamene, který se nacházel před vchodem do jeho doupěte, už byl zase ve vzduchu a byl nucen se vyhýbat stromům, které tu rostly. Bezmocně proplouval mezi nimi, na tváři žalostný výraz. Připadalo mu, že je na světě úplně sám. Čas jako by se zpomalil. Nevěděl, co se sebou, jediné, co nyní dovedl, bylo nechávat se potápět melancholickými myšlenkami. Neměl ponětí, kam míří. Jak tak plul, různě se přetáčel, dělal pomalá salta, která obvykle nedokončil, neboť ještě předtím, než se otočil o celých tři sta šedesát stupňů, našponoval svaly a natáhl se jak nejvíce dokázal.
    Šok. Bolest. Náraz. Všechna ta volnost, které si konečně začal alespoň trochu užívat, zmizela a on byl opět zmaten. Mysl mu otupovala bolest způsobená náhlým pádem z několika metrů. Bylo mu špatně, tiše klel. Vše se navrátilo do normálů. Pocit beztíže byl pryč, nezůstaly po něm ani památky, pouze pár nalomených kostí. A Eito, ačkoli věci se znovu urovnaly, jak si přál, byl opět nespokojen.

Napsat komentář