[Soutěž] Zvířecí podoba

Home / Soutěže / [Soutěž] Zvířecí podoba

Ahoj,

vítejte u další soutěže navržené podle Destiny – tímto jí děkuji za nápad! (Pokud by i vás něco napadlo, určitě napište do nápadů na akce a soutěže.)


Zadání

Soutěž bude mít dvě části:

1) Vyberte si jednu postavu a předělejte ji do podoby jiného zvířete než vlka – může to být kůň, ryba, pták – cokoli, co vás napadne. Nezapomeňte přidat barvy vlašeho vlka a všechny znaky a zranění, pokud vás vlk nějaké má.

2) Vaše postava se vzbudí v podobě, kterou jste jí nakreslili. Jak bude reagovat? Jak se se svým novým kožichem/šupinami/peřím/kdovíčímještě vyrovná?


Pravidla
  1. Každý se smí účastnit jen s jednou postavou.
  2. Každý musí udělat obě dvě části, jinak bude diskvalifikován.
  3. Při hlasování budete mít 3 hlasy, které musíte rozdělit mezi tři různé soutěžící.
  4. Při hlasování zvažte obě části soutěže, jde o to, kdo zpracuje nejlépe obě dvě najednou.

DATA: 
Zasílání výtvorů (platí pro obě části najednou): 30.8. – 1.10.
Hlasování: 2.10. – 6.10.


Odměny

1. místo
500 VB
Libovolná magická bytůstka
Libovolný EMÚ do 350 VB

2. místo
400 VB
Světlo Siria
Libovolný EMÚ do 300 VB

3. místo
300 VB
Libovolný EMÚ do 250 VB

Účast: 150 VB
Hlasování: 50 VB


To by ode mne bylo vše, doufám, že se vám bude při tvoření dařit <3
Spirit GnI

4 komentáře

  1. Probudil jsem se. Opět. Zase a opět jsem se probral k životu, čemuž jsem se v mém věku docela dost divil. Zamrazilo mě. Něco bylo špatně. Zrak mi nesloužil již zase až tak dobře, abych se na sebe podíval. Zastříhal jsem ušima, nebo se o to aspoň pokoušel. Nešlo to. Zatřepal jsem hlavou. Byla těžká a něco mi z ní viselo. A pak mi to došlo. Pohnul jsem čumákem, no on to nebyl tak úplně čumák. Šlo tím hýbat mnohem více, než dřív a taky to bylo mnohonásobně delší.

    Až teprve teď jsem se pořádně zděsil. Několikrát jsem se otočil. Nešlo mi poskakovat, cítil jsem se omnoho těžší. Neměl jsem ty bobulky jíst, neměl… Tiše jsem litoval svých předchozích činů. Co když mě takto zahlédne Richu? Co když mě nepozná? Co když mě nebude mít už ráda? Je to špatné. Hodně, hodně špatné. A to jsem se ještě neviděl celý.

    Upaloval jsem k Zrcadlovému Jezeru, které jsem nyní měl nedaleko. Nahnul jsem se k němu a místo toho, abych se na sebe do hladiny podíval, tak jsem tam celý shučel. Naštěstí mi plavání nedělalo problém. Ani v této podobě. A hle, ono to bylo docela příjemné! Potopil jsem se a svůj čenich, uhm, tedy tu dloooouhou hadici vynořil ven. Mohl jsem jakoby dýchat pod vodou! Bylo to luxusní.

    Když jsem se dostatečně vykoupal, vylezl jsem ven. Při prvním pokusu oklepat se, jsem opět ztratil rovnováhu, načež mi došlo, že nemám co oklepávat. Vždyť nemám žádnou srst! Teda… Minimální ochlupení mám, ale co z toho? Mráz mi přejel po zádech. Bylo totiž stále nepříjemně chladno. A já na to předtím nemyslel. Doufal jsem tedy, že co nejdříve uschnu.

    V dáli jsem zahlédl strom, který jsem moc dobře znal. Byla to jabloň. Obvykle mi dělalo bez magie problém na ni dosáhnout, ale tato mi připadala nějak výjimečně nízko. Nebo jsem snad já byl větší? Jo, to bude ono. Napadlo mě si jablko zkusit podat tím dlouhým rourovatým čumákem. A hle, ono to šlo!

    Během následujícího odpoledne jsem se s tímto novým tělem učil. Byla to docela legrace, škoda, že jsem nikoho nepotkal. Třeba mají stejný problém, jako já. Co problém! Stejnou zábavu, jako já!

    https://www.deviantart.com/divokydino/art/DinnLephant-761791259

  2. https://ibb.co/bNC4F9

    Otevřela jedno oko a potom to druhé. Hned na to se chtěla dokonce protáhnout, ale to jí nějak nevyšlo. Necítila totiž své nohy. Vyděšeně se pokusila sklonit, ale místo toho své oči jen přemístila o něco víc dolů. Nechápavě a vyděšeně stála bez hnutí asi dvě minuty. Netušila co by měla dělat a k tomu všemu se jí ani trochu nelíbil sliz, kterým měla pokryté tělo. Když tak nějak vstřebala první šok, pokusila se pomalu otočit k východu doupěte, ve kterém s rodiči a sourozenci přebývala. Jenže nikde ani a noha a k jejímu zděšení se jejich doupě zvětšilo!

    Východ se jí zdál neuvěřitelně daleko a aby toho nebylo málo, v cestě měla obrovské hrbolky. Takové kopce! Jak se přes ně dostane aby našla někoho, kdo by jí mohl pomoci?! Nakonec se koukla do všech stran a opravdu! Doupě bylo větší. Nebo… nebo že by ona byla menší? Ne. Pitomost. Jenomže když otočila očka o devadesát stupňů dozadu, neuviděla tam chlupaté tělíčko ale obrovskou tvrdou kolou, která jí seděla na zádech. „Pust měěě!!!“ začala šíleně ječet a hned na se pokusila před věcí utéct. No, utéct by bylo silné slovo. Začala se plazit takovou rychlostí, že se za čtvrt hodiny dostala k prvnímu hrbolku, kterých bylo na cestě k východu asi tak padesát.
    Udýchaně se zastavila a koukla se opět na záda. Pořád tam tu věc měla. A dokonce za sebou viděla podivnou slizkou stopu. Žeby měla špinavé packy?! Vždyť nemá packy! Srdíčko jí bilo jako splašené a šnečí tělo se regenerovalo z dlouhého sprintu. Mohou se šneci potit? Asi ano, protože z Ane momentálně lilo jako z konce. Sliz jí slepoval její kožovité tělo a domeček na jejích zádech byl těžší a těžší. Šneci holt zase takovou výdrž nemají, no.

    Někde v pravo uslyšela podivný zvuk. Okamžitě otočila oním směrem hlavu, ale nechtěně i levé oko. Bohužel se jí tak oči zamotaly a ona viděla jen určité části doupěte. Frustrovaně si povzdechla a rychle se snažila vylézt z téhle šlamastiky ven. Sice přitom skoro nic neviděla, ale byla vytrvalá. Když se den začal chýlit ke konci, překonala normálně přes jednu čtvrtinu doupěte! No nebyl to úctyhodný výkon?

    Jedním okem viděla jak se začíná stmívat a pomalu začínala panikařit ještě víc. „Co když sem přijde má rodina a přehlédne mě! A pak tu budu rozšláplá ležet dokud mě někdo neuklidí!“ hysterčila a opět se rozplazila směrem ven. V hlavě se jí přehrával ten odporný praskavý zvuk skořápky jejího domečku a ona se pokoušela plazit co nejrychleji to šlo. Doupě začínalo být opravdu temné a ona se začínala bát. Nikdy neměla tmu ráda a šneci navíc nemají tak dobrý zrak jako vlci, takže niv neviděla. A když už ano, tak to byly strašidelné stíny připomínající obludy.

    Zem pod jejím tělem se zachvěla. BUM BUM BUM. Zastavila se na místě a otočila hlavu se zašmodrchanýma očima směrem odkud se zvuky ozývaly. Musela čekat hodně dlouho, než její očka zaostřila, co se to k ní hrne. Byl to gigantický mravenec! Jeho nohy pomalu otřásaly celou zemí a Ane netušila co má v danou chvíli dělat. Asi to byl ale nějaký instinkt nebo co, protože se schovala do své ulity. Když zjistila, že se kutálí z jednoho hrbolku dolů, otevřela jedno z jejích očí, protože těsně před tím než se její ulita setkala s mravenčím tělem zavřela oči. Vlastně bylo to kutálení docela sranda. „Vííííí!!“ zvolala a když se přestala pohybovat, opět vylezla ze své ulity. Venku už slyšela cvrkat cvrčky a dokonce viděla slabé světlo, které lehce osvětlovalo celé doupě.

    A potom se to ozvalo znova. BUM! BUM! BUM! Tyhle zvuky byly o hodně silnější. Tak silné, že se celá klepala. Došlo jí, že se blíží její vlčí rodinka. Určitě jí zašlápnou! Zavřela strachy oči. „Hej, co to děláš?“ drcnul do ní její bratr. Nechápavě otevřela oči a zjistila, že je opět vlk. Zmateně se podívala za sebe a zjistila, že za celý den se doplazila sotva do půli cesty. „Šneci to mají těžké,“ řekla bratrovi a otřeseně se přesunula ven na vzduch. Tohle bude muset rozdýchat.

  3. https://orig00.deviantart.net/2745/f/2018/251/7/7/rors_by_rowy16-dcmcyyo.jpg

    Cosi těžkého mi leželo na hřbetě a tisklo mě to k zemi. Okolo panovala absolutní tma. Tma a dusno. Okolo těla jsem měla omotaný silný provaz a moje levá tlapka ještě navíc ležela v podivném kovovém kole. Když jsem šla spát, nic z toho tu nebylo. Co se to se mnou stalo?
    Nepamatovala jsem si na nic divného. Včera byl den jako každý jiný, večer jsem zalezla do doupěte a usnula. Nestalo se nic neobvyklého. A pak mě uprostřed noci probudil ten nepříjemný tlak na hřbetě a horko. Musela být noc, ačkoli takováhle tma nebývala, ani když měsíc zmizel z oblohy. Určitě byla noc. Takové vysvětlení pro mě bylo nejpřijatelnější, ačkoli mi vlastní rozum napovídal, že je nesprávné. Připadala jsem si, jako by mě někdo hodil do pytle a ten pak zavázal. Magie mi nápomocně nabídla obrázek podivných dvounohých tvorů s pytli, což mi dvakrát nepomohlo.
    Zapřela jsem se proti látce. Bez výsledku. Moje zadní nohy působily slabě, přední jsem měla zkroucené v podivném úhlu, a ačkoli nebolely, i s nimi bylo cosi v nepořádku. Začínala mě z toho pomalu chytat klaustrofobie. Kde to jsem? Co to se mnou je? Jak jsem se sem dostala? Co mám dělat? Ta látka mě dusila, provaz jako by mě obtáčel a stahoval se okolo mého těla a železný kruh mi drtil tlapku. Ke klaustrofobii se rychle přidala panika. Nutila mě něco dělat. Pohnout se, pokusit se vysmeknout, utéct. A já ji poslechla. Vzepjala jsem se proti látce, snažila se dostat co nejdál od železného kruhu. Kousek po kousku jsem se pod látkou snažila posunout. Čím víc jsem se vzpírala, tím víc jsem se zamotávala do provazu, který mě dusil a táhl zpátky. A pak mě najednou oslepilo ostré bílé světlo. Tlak na mých zádech zmizel a stejně tak železný kruh.
    Rychle jsem zamrkala. To nebylo ostré světlo. Bylo to obyčejné denní světlo. Podívala jsem se na provaz. Držel mě ve třech stažených smyčkách, ale nebyl vůbec tlustý ani silný. Oba jeho konce mizely pod látkou. Látkou? Ta látka připomínala můj plášť, až na to, že byla obrovská. Obrovská? Ne, to já byla maličká. Opravdu to byl můj plášť. Provaz, ze kterého jsem se teď konečně dokázala vymotat, musel patřit k mým hodinkám.
    I všechno ostatní okolo bylo obrovské. Byla jsem pořád v doupěti, hleděla na jeho gigantický vchod. Na vysoká stébla trávy… Pak jsem se podívala na sebe. Moje tělo mělo prapodivný tvar, přední tlapky připomínaly dva srpy, roztažené daleko do stran. Zadní nožky se změnily na holé pařátky s dlouhými drápky, ocas tvořily pevné brky. Měla jsem peří! Jestli mě takhle někdo uvidí, jestli teď potkám nějakého vlky, jsem mrtvá. Vlci občas loví ptáky.
    Přesně to jsem teď byla, pták. Docela malý ptáček s obrovskými křídly. Křídla. Když mám křídla, mohla bych umět létat?
    Vyplazila jsem se z doupěte, přehopkala pár metrů trávy a s námahou vyšplhala na kámen. Nožky se zdály příliš slabé na odraz, přesto… seskočila jsem z kamene a roztáhla křídla. Letky chytily vítr, mé drobné tělíčko se vzneslo jako… no jako pták.
    Letěla jsem. Poprvé v životě jsem opravdu letěla. Na vlastních křídlech. Vysoko nad zemí. Rychle jako blesk. Tohle ptačí tělíčko vědělo, jak se létá, vědělo, jak natočit křídla, abych zatočila, ačkoli já sama o létání nevěděla nic. Bylo to úžasné. Tahle nová zkušenost, tohle nadšení ze svobodného plachtění vzduchem docela přehlušilo strach z něčeho, co jsem nedokázala vysvětlit.
    Chvíli jsem si užívala bezstarostného létání. Před čumák, pardon, zobák, se mi připletla i moucha a mě překvapilo, když jsem si uvědomila, jaký mám hlad a jak chutně ta moucha vypadá. Vlci normálně hmyz moc nejí, když jsem se ale za ní pustila a ulovila ji, její sladká a bohatá chuť. Jen další podivnost, patřící k už tak velmi podivnému dni.
    Drakužel jsme zapomněla, že ve vzduchu nejsem sama. Z nedalekého stromu mě pozoroval sokol. Takový malý ptáček jako já pro něj byla ideální kořist a zatímco já se honila za další mouchou, protože ta první mi jako snídaně zdaleka nestačila. Neslyšně vzlétl. Namířil si to přímo na mě. Už už jsem měla mouchu v zobáčku, když do mě ze strany prudce vrazil. V jednu chvíli jsem letěla, v tu druhou padala napůl omráčená k zemi. Zem se rychle přibližovala, z druhé strany se blížil obrovský šedý dravec s drápy jako břitvy a hladovým pohledem. Napadlo mě, že tohle jsou poslední minuty mého života.
    Ale ne, nenásledovalo tvrdé přistání. Dosedla jsem na zem docela měkce. Sokol byl najednou menší, už nevypadal tak hrozivě. Vybral to na poslední chvíli, než do mě stačil opět narazit a rychle vyrazil pryč. Věděla jsem proč. Moje křídla zmizely, nahradily je opět tlapky, peří vystřídala známá šedá srst. Zvedla jsem se na nohy a zahleděla se na slunce. Bylo jen kousek nad obzorem. Od čenichu mi stoupala pára a chladný ranní vzduch studil v plicích.
    Vzhlížela jsem k nebi, stála a dýchala. Ještě před chvílí jsem byla malý rorýs. Byla jsem jím sotva deset minut a málem se nechala sežrat. Vědomí blízké smrti, které jsem se vyhnula jen o chlup, stále viselo ve vzduchu, já ale vzhlížela nahoru a vzpomínala na těch několik okamžiků absolutní svobody a souznění s větrem, které jsem zažila. Jako vlk jsem byla predátor, kterému nehrozilo téměř žádné nebezpečí, přesto jsme ptákům záviděla. Vyměnila bych všechno to bezpečí za svobodu, kterou jsem zažila za letu.

  4. https://sta.sh/0noxczrxk31
    Ghost sa prebral, otvoril svoje albínske očká, zažmurkal, pretiahol si pacičky. Otočil hlavu, áno biely kožúšok, ale ou, kde je ten chovost. Pohýbal, chvostom a miesto toho sa mu zavrtela celá zadná časť tela. Dupol snehobielou packou, nebola to jeho laba, ale taká čudná s malými bielimi pazúrikmi. Pokrútil hlavou, do očí mu bimbali jeho dlhé uši, Ghost ich také nemal. Vyhopkal, áno vyhopkal z nory, zažmurkal a obzrel sa okolo, všetko sa mu zdalo veľké a akési nepohodlné. Zavetril a dostal hlad, prehopkal okolo myšej diery a vybral sa hľadať niečo pod zub. Uvedomil si, že mu chýba ten pretiahnutý ňufák a rada ostrých tesákov. Zacvakal prednými zubami, zaškúlil a uzrel ružový čumáčik, do pekiel stal sa z neho ušatý králik, ale keď je králik, môžu ho zožrať vlci, to mu nedošlo, srdiečko mu klopkalo o rebrá, adrenalín mu vstupoval do krvi, bál sa, o svoj biedny zajačí život. Hop sem, hop tam, ohlodal zopár tráv, ale stále bol hladný, vo svojej podstate bol predsa len lovec a žrať trávu… No toto. Malý zajko s krvavočervenými očami sa rozhliadal, zrazu zavetril nebezpečie. Blížil sa k nemu nepriateľ, lovec. Otočil sa a uzrel že to beží po stope Sauron, nikdy ho nemal rád a keď je ako králik mal by sa zdekovať. Hop sem, hop tam medzi stromami, ale Saurona mal v patách. ,,Odprejskni Sauron!“ zahulákal Ghost, ale aj v jeho vlastných ušiskách to znelo ako pískanie. Och tá hanba. Sauron si už olizoval pysky s vidinou večere s Nirou a tento snehový pokladík by mohol uspokojiť jeho túžbu. Otvoril tlamu, Ghost uhopkol nabok, Sauron ho chytil, Ghost zdesene pískal a jačal na Saurona všetky nadávky aké poznal, potom žobronil o prepustenie, ale Sauronovi to bolo jedno, niesol chudáka králika v tlame s tým, že ho s Nirou pekne roztrhnú napoly. ,,Pomoc!“ vrieskal Ghost visiac v Sauronovej špinavej tlame. Hodila by sa mu hodina denne u nejakého špičkového zubného majstra, pretože mu páchlo z huby a Ghost sa z toho smradu takmer povracal. Potom zavrel oči a cítil ako sa mu kosti predĺžujú. Rastie a stal sa Ghostom. Sauron prekvapene cúvol. ,,Pre drakov Ghost…“ zalapal po dychu. ,,Smrdí ti z huby, vie o tom Nira?“ naježil sa Ghost a arogantne s hlavou pyšne zdvihnutou odkráčal naháňať veveričky.

Napsat komentář