Manon

yMwSi

Jméno
Manon

Druh / Pohlaví
Vlk x Dhoul / Samice

Rodina
Matka – Drenis
Otec – Toruk
Sourozenci: Bratr – nepojmenovaný, zemřel při porodu

Partner

Potomstvo

Magie
Voodoo
1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%
1. lvl – Panenky vůbec nedrží svoji podobu, ale i přes to s nimi dokáže vlka mučit. Mučení nemá velký efekt. Panenky se dají snadno zničit a účinkují na malou vzdálenost. Vyrobit hračku trvá několik minut.
2. – 5. lvl – Panenky se začínají více podobat zaměřenému cíli a efekty mučení výrazně rostou. Zničení panenky je obtížnější a vzdálenost působení je větší. Výroba se zkracuje.
5. – 9. lvl – Panenky mají přesnou podobu zaměřené oběti. Manon může s panenkou dělat téměř cokoliv aniž by se zničila. Bolest je už tak vysoká, že oběť může často samou bolestí omdlít. První náznaky ovládání vědomí vlka skrz panenku. Dosah její moci může být až na několik kilometrů. Čas výroby je pár sekund.
10. lvl – Manon si může dělat skoro všechno, co si zamane. Panenku nelze zničit jinak, než pouze její vůlí. Vědomí protivníka dokáže ovládat aniž by samotnou panenku musela vytvořit. Práh bolesti při mučení je už tak vysoký, že protivníci jsou při jejím magickém útoku často zcela bezmocní. Při mučení nemusí již tvořit panenky – dokáže si panenku udělat ze samotného vlka a pomocí mysli ho dle libosti týrat. Může se dostat do hlavy své oběti a dívat se skrz její oči – to může udělat však pouze pomocí panenky a při tomto aktu je zranitelná. Hračku dokáže vyrobit během mrknutí oka.

Exra Magie
Gravitace
1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL

EMÚ – hromada hlíny

Povaha
Manon má velice podivnou a rozmanitou povahu. Na zevnějšek vypadá jako krásná, inteligentní a milá vlčice avšak uvnitř to je prohnilá mrcha. Dalo by se říct, že za své chování ani nemůže. Neuvědomuje si, že něco dělá špatně.
První setkání s ní byste vlastně ani neměli o čekávat, protože je to velmi samotářský jedinec, který společnost nevyhledává. Pokud z toho však bude mít prospěch, tak nemá problém se nenápadně vnutit do nějakého skupinky. Ano, vše dělá jen pro něco a nikdy od ní nesmíte čekat pomoc z její dobré vůle. Ona ani dobrou vůli nemá. Pokud se s ní někdy zapletete, většinou se od ní už nevymotáte. Vždy si Vás bude pamatovat a radši byste si měli hlídat krk nežli na ni zapomenout. Nikdy nevíte, čeho všeho je schopna pro zisk. Nemá problém Vám vrazit kudlu do zad – prostě a jednoduše pro ni nejste nic víc, než jen vlk. Je ji jedno Vaše jméno, postavení, povaha – vždy pro ni budete bezvýznamní. Nedokáže si udržet přátele, proto že ani žádné nechce a hlavně neumí navazovat kontakty. Je to introvertní jedinec a vše, co dělá je pouhopouhá přetvářka. Iluze. Velice často si s V ámi hraje a někdy si to ani neuvědomujete. Obzvlášť zbožňuje využívat svůj okouzlující vzhled na to, aby zatočila hlavy vlkům a následně je zmanipulovala ve svůj vlastní prospěch. Taktéž má velmi ochranářské nebo spíše majetnické pudy. Nesnáší, pokud se někdo zajímá či bere to, co náleží jí. Její žárlivost by se rovněž dala krájet – dokáže žárlit na cokoli a kohokoli. Je to velmi nepředvídatelná vlčice, která se může v jednu chvíli smát jako pominutá a v té druhé už si pochutnávat na Vašich vnitřnostech. Její smích však není ten příjemný a upřímný. Na opak je skřípavý a tajemný, který tvoří husí kůží. Manon má celkově moc hezký a zvučný hlas avšak její hlasivky dokáží vytvořit takovou škálu zvuků, že skoro nikdo nezná její pravý hlas. Ona sama už ani neví jaký hlas je ten pravý. S hlasem dokáže úžasně napodobovat i zvuky ostatních zvířat – k jejím oblíbencům patří zpěv různých ptáků. Avšak velice často spíš svoji schopnost využívá na různé druhy smíchu a řeknu Vám, že žádný z nich není ten hezký zvonivý smích, kterým se hihňají vlčice. I přes to, že se ráda směje, tak nemá smysl pro humor a neví, co to upřímný smích a radost je. Nikdy to nepoznala. Nevím, zda by se to dalo nazvat úchylkou, ale s oblibou pozoruje vlky a jejich mimiku. Dokáže z tváře a z očí vyčíst téměř vše. Zkoumá jejich pocity a čte z nich jako z knih. Učí se z jejich radosti, co to je smích a láska. Nedalo by se říct, že ji to působí štěstí, spíš pocit uspokojení. Tuto svoji potřebu se snaží skrývat stejně jako svůj strach. Manon nemá strach ze smrti či snad ze samoty. Naopak o smrti velmi často přemýšlí a uvažuje, jak její bídný život skončí. Nechtěla by nudou smrt – protože smrt je jen jedna a je potřeba si ji užít. Tohle uvažování se také vztahuje k tomu, že si se svými oběťmi dost často hraje a mučí je. Zbožňuje tu bezmocnost v očích, ze kterých se pomalu vytrácí živoucí lesk. Vzhledem k její minulosti, kdy byla zavřená v malém prostoru a tmě, tak se u ní projevily příznaky fobie z uzavřených malých prostor a také ze tmy. Ano, skutečně má tahle drsná vlčice strach z něčeho, tak primitivního jako je tma. Její strach však nespočívá v tom, že jakmile se setmí, tak začne panikařit. Spíše má takový nepříjemný pocit úzkosti, který narůstá ještě více, když osiří. Stejně, tak to je i u její klaustrofobie. V malém prostoru žila téměř celé své dětství a tak je schopná vydržet nějaký čas v uzavřené místnosti, avšak když už je tam příliš dlouho začíná ji ovládat panika. Do temných a úzkých prostorů ji však už nikdy nikdo nedostane. Naopak k jejím oblíbeným věcem patří květiny a běh. Od té doby, co okusila, co to je svobo da zbožňuje běh a velmi si libuje v květinách. Líbí se ji všelijaké ty tvary, barvy a vůně a vždy ji uklidní pohled na rozkvetlou louku. K jejím oblíbenkyním patří obzvlášť růže, které ji fascinují jak svoji krásou, tak i nebezpečím skrývající se v jejich trnech. Velmi často se přirovnává právě k nim – smrtící kráska. K jejím oblíbeným zvířatům patří můry a světlušky, protože jsou pro ni neškodné a navíc obdivuje to, že dokáží žít v noci. Občas si dokonce s květinami nebo brouky zaujatě povídá.
Manon je ve zkratce okouzlující introvertní vlčice, která nezná něco jako přátelství a spíše všechno dělá pro svůj prospěch. Nebojí se Vám bodnout kudlu do zad, dokonce to její zvráceno u osobu svým způsobem naplňuje a uspokojuje. Miluje krev, zabíjení, květiny, můry a světlušky a naopak nesnáší uzavřené tmavé prostory. Můžete ji často najít někde na louce, jak tančí mezi květinami a prozpěvuje si spolu s ptáky.

Dovednosti
Síla
1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL
Výdrž
1 LVL | 10%1 LVL | 10%5%0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL
Rychlost
1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%1 LVL | 10%0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL
Inteligence
1 LVL | 10%1 LVL | 10%5%0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL

Zajímavosti
– Její rodiče byli sourozenci.
– Má dvoubarevné oči. Pravé má zlaté s tyrkysovým kroužkem kolem panenky. Levé je fialové se zlatým kroužkem kolem panenky.
– Má plně železný chrup.
– Miluje květiny. Nejraději má růže a všechny , které rozkvétají v noci.
– Oblíbená zvířata jsou můry a světlušky.
– Je o něco drobnější, než ostatní vlci av šak to vynahrazuje atletickou a hbitou postavou.
– Je velmi pohledná a okouzlující.
– Je to silný klaustrofobik a nyktofobik.
– Často nevědomky opakuje pohyby druhých.

Minulost
Noční ticho prořízlo úpěnlivé zakňučení. Měsíc zářící na nebi osvětloval hrubou kůru vysokých jehličnatých stromů, které na mechovou lesní půdu vrhaly dlouhé stíny. Celý les jakoby zatajil dech a hnědá vlčice ležící pod rozložitým keřem se lapavě nadechla. Zdálo se jí, že ji pozorují všichni tamější obyvatelé a skoro celá se roztřásla, protože se bála. Bála se, že ji odhalili a ví, co se hodlá udělat a proč je tady. Roztřeseně upřela pohled na své vypouklé břicho, které se bolestně stahovalo při porodních bolestech. Zatnula zuby a opět ze sebe vydala srdceryvné zakňučení, které pročíslo vzduch. Cítila neskutečné bolesti ve slabinách, jak se její vlčata tlačila ven přes její drobnou pánev. Uběhlo několik měsíců od toho, kdy se nedobrovolně spojila s vlkem, který byl její noční i denní můrou. Křečovitě zavřela oči při té nechutné vzpomínce na její znásilnění. Byla příliš mladá na to, aby měla vlčata, avšak její bratr ji ujišťoval, že se nic nestane, že to bude pořádku. Věděla, že ji lhal. Vždycky ji lhal a ona to nepoznala. I přes všechno vzpírání a prosení milost si na ni své zvrácené touhy jednoho dne vyřádil. Suše polkla a z očí ji skanuly hořké slzy zoufalství, když si povšimla malého tělíčka, které vyšlo z jejího lůna a mělo být jejím potomkem. Nikdy nemělo šanci se nadechnout, věděla, že jsou mrtvá. Už dávno to věděla a i přes tu bolest cítila záchvěv úlevy. I kdyby její vlčata přežila, nebyla by schopná se o ně postarat a musela by je stejně opustit. Takhle už nemusela podstupovat další bolestivý zážitek. Opět zatlačila a ucítila svoji teplou lepkavou krev, která pod ní tvořila kalužinku. Před očima se ji vytvořily mžitky a ona se cítila malátně až unaveně. Už to bylo několik hodin, co se zuby drápy snažila porodit svá mrtvá vlčata, aby je dostala ze svého těla a tím se zbavila čehokoliv, co bylo spojeno s jejím bratrem. Psychická i fyzická námaha ovládla celé její tělo a ona se začala nekontrolovatelně třást a vzlykat. Slzy se na zemi mísily se zaschlou krví a již studené tělíčko prvního vlčete jen bezvládně spočívalo na poskvrněné zemi. Po několika dalších dlouhých minutách plné bolesti a psychického utrpení na svět přišlo i další vlče a vlčice doufala, že poslední. Nechtěla se na její potomky podívat. Nechtěla vidět jejich mrtvá těla, avšak srdce se ji málem zastavilo, když zaslechla kňučení. Kňučení. Pootočila omráčeně hlavu směrem k bílo-hnědému tělíčku, kterému se strhaně zvedal hrudníček, a celé se klepalo. Vlčice nechápavě zamrkala. Měly být mrtvá. Všechna. Nedokázala pochopit, že se dívá na živého dýchajícího tvora, který vzešel z její a bratrovi krve. Cítila k tomuto stvoření mateřskou lásku, ale i neskutečný odpor. Prudce vydechla a v očích se ji objevily nové slzy, které se snažila potlačit. Bolest už odcházela, ale díky jejímu přeživšímu vlčeti ji čekala teď ještě větší bolest. Překousla pupeční šňůru a při tom pocítila, jak se její pouto s vlčetem podivně přerušilo. Tímto momentem ho nechala na pospat osudu. Jejím tělem otřásl další vzlyk. Tušila, že by svého potomka měla ušetřit trápení a zabít ho sama než aby ho nechala na pospas nočním tvorům, kteří jeho bezmocné tělo roztrousí po celém lese. Ale nedokázala to. I když k němu cítila neskutečnou zášť tak by to nikdy nedokázala. Bezmocně se zvedla na slabé roztřesené tlapky a bez toho aniž by se naposledy ohlédla na pištící vlče, zmizela do stínů lesa.
Malé vlče se tisklo do rohu klece a očima pozorovalo potemnělé okolí. Už to bylo nějaký ten čas, co byla každý den i noc zavřená v téhle temné kobce a naslouchala tichému cupitání myší. Nenáviděla to tu. Nevěděla, proč se ocitla zrovna tady, ale cítila se tělem i duší spoutaná. Často snívala o té nespoutané vůni přírody, která ji každý den vábila z malého okýnka ve stodole, kde byla zavřená. Nepatřila sem, věděla to a i on to určitě věděl. Nastražila uši při zavrzání pantu vrat, které znamenalo jediné – on, její pán, se vrátil. Musela přivřít oči při náhlém ostrém světle, které zaplavilo tmavou stodolu. Stáhla uši a odhalila své malé bílé tesáčky, avšak v jejich několika barevných očích se zaleskla radost. Nenáviděla ho i zároveň milovala. Byl jediný živý tvor, se kterým se, kdy setkala, pokud nepočítám krysy a myši. „Tady je moje malá bestie.“ Ozval se jeho skřípavý uplizlý hlas. Naklonil svoji drsnou tvář ke kleci a v očích mu pobaveně blýsklo, když uviděl divokost v jejich očích. Oh, její oči. Byly úžasné. Nebylo to obyčejné vlče, toho by si všimnul snad i slepý. Odhalil stejně jako ona své zuby a napodobil její vrčení. Doteď si pamatoval, jak ji našel v lese v kaluži krve vedle mrtvého těla zřejmě jejího sourozence. Byla výjimečná, už jen proto, že přežila noc osamocená v lese. „Máš hlad, viď?“ zavrčel vyzývavě a ona po něm vystartovala, až klec zařinčela. Muž se jen zasmál a vzal misku, do které nalil mléko. Avšak k teplému čerstvě podojenému mléku přimíchal i krev. Už od začátku ji do mléka vždy přimíchal trochu krve a množství krve znásoboval. V očích mu zvráceně zajiskřilo „Budeš můj šampion. Favorit. Vítězka! Vydělám na tobě mění!“ zahalekal vzrušeně a hlasitě se zachechtal, jak to dělal ostatně vždycky. Vzal dlouhý okousaný klacek a přitlačil ji krkem na klec, aby ho nemohla kousnout. Misku se zařinčením vložil do klece. „Pij, Manon.“ Poručil ji, a jakmile zaklapl zámek, tak se Manon vrhla a začala hltavě pít mlékem zředěnou krev. Muž ji spokojeně pozoroval. „Mám tu pro tebe ještě něco.“ Zamrmlal potom a z kapsy vytáhl kus masa. „Měla bys si zvykat na pevnou stravu, už ti rostou zoubky.“ Zasyčel a s chladným pobavením prohlédl pokřivené mříže klece od jejich zubů. Manon pozvedla hlavu a slízla si z tlamičky pro ni lahodnou tekutinu. Netušila, co její pán říká, ale pohled na maso ji vlil podivný divoký pocit do žil. Muž prohodil maso přes mříže a ono s mlaskavým zvukem dopadlo na dno klece. Manon uskočila stranou a zvědavě nastražila ouška. Prohlížela si novou věc a nasávala nový lákavý pach. Nebyl to jen pach krve, ale i něčeho jiného, co nedokázala určit. Nepatrně se k tomu přiblížila a očichala to. Vůně ji vábila a tak se do neznámého předmětu zakousla. Postupně ho do sebe nasoukala celý a muž ji jen s křivým úsměvem pozoroval. Kdyby jen tušila, že to co snědla, bylo rozmražené tělo jejího mrtvého sourozence.
Uplynulo několik měsíců a Manonin život šel stále od desíti k pěti. Jediné, co ji způsobovalo rozptýlení, byl nový druh zábavy, který ji přichystal její pán. Párkrát do měsíce ji vždy zavřel do ohrady se zmrzačeným seletem, které měla pomocí svého dravého vlčího instinktu zabít a dle libosti sežrat. Avšak Manonin návyk na pití krve přetrval a tak vždy po zabití své kořisti nejdříve vysála její krev. V té chvíli se ji vždy v očích zračilo psychopatické potěšení, které se odráželo i v mužových očích. Manon netušila, co s ní její pán zamýšlí a co pro ni chystá. Nepatrné změny v jeho chování poznala teprve toho osudného dne, kdy to všechno začalo. „Tady jsi.“ Mlaskl potěšeně ke kleci, odkud se Manon dostala pouze výjimečně. Manon stáhla uši a opovážlivě zavrčela. Od té doby co okusila, jaké to je zakousnout se do masa živé kořisti si ke svému pánovi dovolovala více než předtím. Věděla, že on už není jediný zdroj potravy. „Vypadáš hladově.“ Zachechtal se provokativním smíchem, který Manon rezonoval v uších. „Dnes však nebude žádné jídlo ani prase. Ani pozítří a popozítří.“ Pokračoval chladně a stále se podivně usmíval. Sklonil se ke kleci a vrčení se zdvojnásobilo. „Za tři dny tě totiž čeká první zápas.“ Dokončil zřejmě myslící si, že mu Manon rozuměla. Tlumeně se uchechtnul a mohutně poplácal na klec, která se pod jeho dotekem párkrát zatřásla. Manon se naježila a nenávistným pohledem sledovala, jak její pán za tichého pohvizdování zavírá dveře a odchází.
Třetí ráno od onoho večera se Manon probudila časně. Žaludek měla prázdný a touha po krvi ji doháněla k šílenství. Netrpělivě přecházela sem a tam očekávající příchod svého pána. Překvapeně vyštěkla, když se přes její klec po jeho příchodu rozprostřela plachta, která ji znemožnila výhled ven. Tiše vrčela a krčila se v rohu svého vězení, jakmile ji pán i s klecí zvedl a vyšel ven ze stodoly. Do čumáku ji vnikl pach přírody a svěží trávy. Zorničky se ji vzrušeně rozšířily, ale následně si musela odfrknout při nechutném zápachu benzínu. Manon pach nedokázala identifikovat jak čichem, tak ani zrakem, slyšela jen pouhé hlasité vrčení motoru. Muž ji i s klecí položil na přední sedadlo a se zasmýknutím pneumatik se rozjel vpřed. V očích mu tančily zběsilé ohníčky, když slyšel, jak Manon potlačuje panické kňučení a zachechtal se pokaždé, když auto nadskočilo a ona poplašeně nenávistně zavyla. Trvalo pár minut, než dojeli k rozlehlému polorozpadlému stavení kdesi v horách. „Tak a jsme tady.“ Zabručel si muž pro sebe a s heknutím vyzvedl houpající se klec z auta. Manon se necítila dobře už jen kvůli tomu, že absolutně nevěděla kde je a proč tu je. Zavrčela, jakmile zacítila aromatický puch psů smíchaný s výkaly. Trvalo pár dlouhých minut, než se její pán vrátil po rozhovoru s nějakým dalším mužem a odkryl ji plachtu z klece. Manon zamrkala a rozhlédla se kolem. Její klec ležela na vybledlé zemi pokryté slámou a před ní se rozprostíral ohraničení kruh vyplněný pilinami slepené zašlou krví z předešlých zápasů. Roztáhla chřípí a pohledem pozorovala neznámé muže, kteří se bujaře bavily okolo kulaté arény. „Tak Manon. Nesmíš mě zklamat. Musíš vyhrát!“ hlas jejího pána se ve změti ostatních hlasů ztrácel. „Točí se v tobě moc peněz. Musíš vyhrát. Zabij toho šmejda!“ pokračoval a poslední slova vyštěkl tak hlasitě až hovor kolem utichl. Manon byla násilně vecpána do arény a skrčila se k zemi. Nelíbilo se jí tu. Tolik neznámých tváří a pachů. Muži skrytí za dřevěnou zástěnou ji hladově odhadovali pohledy, které se pak stočili na opačný konec kruhovky. Manon nastražila uši a fascinovaně hleděla na černého psa, který byl zhruba stejně starý a vyděšený jako ona. Byl vysoký a hezky stavěný, černá lesklá srst se mu odrážela ve světle pohupujících se lamp a malé plandavé uši mu spadaly do čela. Setkala se s jeho zlatýma očima, ve kterých se ani zdaleka neodrážela předpověď smrti. Manon nevěděla, co má dělat, ale byla velmi zvědavá. Nikdy v životě psa neviděla. „Tak co je s nima? Žádnou krev nevidím!“ zaburácel jeden z mužů netrpělivě a z davu se ozvalo nespokojené souhlasné pokřikování. Všichni přihlížející začali bouchat a řinčet vším možným, aby psy vyhecovali k boji. Dokonce po nich začali házet i kameny a Manon jim jen stěží uhýbala – byla zmatená. Jakmile jeden z kamenů zasáhl černého psa a z jeho boku vystříkla krev, tak se v jejich očích kmitl hlad. Bezmyšlenkovitě se vrhla na psa a dav vydal vítězoslavné zahučení. Boj byl v několika momentech vyrovnaný, ale pes byl přeci jen o něco větší a nakonec ji shodil do pilin nasáklé čerstvou krví. Oba dva hojně krváceli a znaveně se jim třepaly tlapky. „Bylo by lehké tě zabít.“ Zafuněl pes do jejího ouška. „Ale já nejsem takový, jak si myslí.“  Řekl a pohledem nenápadně těkl k přihlížejícím mužům. „Nechám tě jít, ale musíš se vzdát.“ V jeho hlase byla výzva a Manon by se vsadila, že v jeho očích se zakmitla starost. Manon byla zesláblá a dělaly se ji mžitky před očima. Chvíli nic neříkala a zadumaně ho posuzovala pohledem. Nakonec však odhalila břicho na důkaz porážky. V davu to zašumělo a přívrženci jejího protivníka se dali do vítězoslavného hlasitého výskotu.
„Jak jsi jen mohla?!“ rozlehl se mužův hlas po stodole, jakmile přijeli domů. „Kvůli tobě, je ze mě žebrák! Žebrák! Nemám nic!“ burácel dál a zoufale se chytal za hlavu. Manon unaveně, ale stále ostražitě a s tichým opovržením seděla v koutě. Slova černého psa ji opakovaně zněla v hlavě. Pozorovala svého pána, který rozrušeně dupal z místa na místo. „Jen počkej, však já ti ukážu! Ukážu ti co to je bolest!“ zařval a než stačila Manon zareagovat, už měla kolem krku těsně uvázaný řetěz, který ji dusil. Odtáhl ji do vzdáleného kouta stodoly, kde byl mohutný dřevěný stůl. Manon z něj cítila pach krve a v uších ji skoro zněla ozvěna vytí umučených psů. Pán ji jednou mozolnatou rukou chytl čelisti a tou druhou ji do těla vpravil injekcí jed na zparalyzování celého těla. Položil nemohoucí Manon na stůl a otevřel ji tlamu, až ji jazyk vypadl ven. „Chtěl jsem ti je dát až za pár týdnů a v narkóze, ale ty si zasloužíš trest.“ Zavrčel tlumeně a na stůl položil podivnou nádobku. Manon byla plně při smyslech a nespoutaná nenávist a strach se dal vyčíst z jejich očí. Muž uchopil do ruky železné kleště a chytl jimi jeden Manonin zub „Já tě naučím prohrávat.“ Zamumlal a s trhnutím ji zub násilně vyrval. Manon srdceryvně zaskučela a vykulila oči. Nemohla se vzpouzet, nemohla dělat nic. Cítila pachuť krve, ale muž postupně pokračoval v trhání jejich nově narostlých druhých zubů. Skučela a prosila o milost. Její tělo se i přes zparalyzování třáslo a dokonce i několikrát omdlela. Bolest ji však brzy přivedla zpět k vědomí a ona cítila, jak se samou bolestí pomočila. Muž byl nelítostný a pokračoval tak dlouho, dokud nebyla její tlama plně zbavená všech zubů. Chladně se zasmál a slízl z kleští její čerstvou krev. „Jsi tak roztomilá.“ Zavrněl pobaveně a z již předpřipravené nádobky vytáhl zub. Železný zub. Pozorně si ho prohlédl ve světle lampy. „Takhle už nikdy neprohraješ.“ Zamumlal si víceméně pro sebe a bez jakéhokoliv upozornění ji zub zarazil hluboko do dásně. Manon bolest snad už ani nevnímala, možná ji nechtěla vnímat. Snad si v tu chvíli přála i zemřít. Ano, i smrt by byla v té chvíli vysvobození. Nezbývalo ji nic jiného než jen čekat a modlit se aby už to utrpení skončilo. Jakkoliv.
Měsíční světlo prosvítalo malinkým okýnkem do potemnělé stodoly a lákavý noční větřík si pohrával se slámou na studené zemi. Manon netušila, co je za den avšak věděla, že je stále zavřená ve svém vězení. Otupělé smysly ji zrazovaly a před očima měla pomyslnou nevidomou mlhu. Zamrkala, aby se trošku zorientovala, ale tepavá bolest v hlavě ji mučila mysl. Naštvaně zabručela a odfoukla těžký vzduch z plic. Několik dlouhých minut jen bezmocně ležela a dokonce i přemýšlení ji dělalo problémy. Jakmile se trochu vzpamatovala ze silného anestetika, tak namáhavě zvedla hlavu a přejela si jazykem po zubech. Avšak zuby nebyly její – byly jiné. Doplazila se ke své misce, v níž se k jejímu překvapení čeřila průzračná hladina vody. Naklonila se k ní a dotkla se jazykem chladivé tekutiny, kterou posléze začala hltat. Bylo to několik dní, co nebyla při vědomí, aby se ji dásně zahojily a její tělo přijmulo nové železné tesáky. Podívala se na svůj odraz ve zbytku vody a pozvedla pysky, aby se podívala, jakou zrůdnost s ní její pán udělal tentokrát. Šokovaně pozorovala své nové zuby, které se odrážely ve vodě, a měsíc na nich tvořil zářivé odlesky. Hbitě pozvedla tvář ke vratům a pohled zabodla do místa, kde slyšela tiché škrábání. Přivřela podezíravě oči. Škrábání krys a myší znala až moc dobře, avšak tohle bylo něco jiného – něco většího. Z hrdla se ji ozvalo nesouhlasné a i překvapené zavrčení jakmile se jedno prkno s praskáním rozlomilo a ze tmy zamrkaly dvě zlaté oči. Mezerou se protáhlo hbité tělo a prostor zaplnilo ztrhané funění. „Haló?“ ozval se povědomý hlas a Manon se nevěřícně dívala na jejího prvního soka z arény. „Jsi to ty?“ zeptal se mladý pes znovu a přešel o něco blíž ke kleci, aby si ji prohlédl. V očích se mu objevila úleva. „Jsi to ty.“ Zkonstatoval potom a pohledem si změřil klec. „Pomůžu ti ven.“ Řekl tlumeně a přiblížil se ke kleci, aby ji mohl zničit a otevřít. Manon zavrčela a cvakla zuby, až ji zabrněla čelist. „Jdi pryč!“ zasyčela. „Pryč!“ výhrůžně odhalila tesáky. Pes znehybněl a nechápavě na ni zíral. „Chci ti pomoct.“ Bránil se tiše. „Já od tebe nepotřebuji pomoct!“ odsekla a zaryla drápy do země. Pes ji pozoroval a v očích se mu objevilo zklamání. „Ale vždyť tě tu vězní. Stejně jako věznili mě.“ Podotkl a bolestivě sjel pohledem její tesáky. Manon se zarazila. „Věznili?“ zeptala se. „Utekl jsem.“ Odvětil a pohlédl ji do očí. „A chci, aby jsi šla se mnou.“ Manon se zamračila a rozhostilo se ticho přerušované jen tlumeným oddechováním. Věděla, že taková možnost se jí už možná nikdy nenaskytne, ale ten pes může za její bolest. Za to, že se její pán rozzuřil. Jak mu může věřit? „Proč?“ zabručela a v očích ji zablýsklo. Její otázka byla směřována rovněž na to, proč ji ušetřil a nezabil ji rovnou. Kdyby to udělal, nemusela by podstupovat taková nevyslovitelná muka. Radši by umřela. Pes se zarazil. „V té aréně… „ začal tiše. „Už při prvním pohledu jsem věděl, že tě nedokážu zabít. Věděl jsem, že zamřu radši sám, než abych tě zabil. Avšak kdybych umřel, už bych tě nikdy neviděl.“ Pokračoval tiše a pohlédl ji do očí. Manon neuhnula nasupeným pohledem, ale v jeho očích se zračilo něco, co nedokázala popsat. Pocit, který nikdy nezažila. „A já tě chtěl vidět.“ vydechl a téměř prosebně na ni zamrkal. „Uteč se mnou.“ Byla to prosba ne rozkaz. Manon nikdy nezažila, aby ji někdo o něco žádal a také nikdy neviděla tu touhu, která se psovi dala vyčíst z očí. „Prosím, já…“ ozval se znovu pes, ale to už se nočním tichem rozlehlo povědomé hvízdání. Manon prudce otočila hlavu k díře ve vratech a pak těkla ke psovi, který se zatajeným dechem upíral zrak stejným směrem. Zorničky se ji zúžily, jakmile zahlédla obrys vysokých bot venku a hvízdání se změnilo v nechápavé zamručení. Dveře zavrzaly a noční vzduch se smísil s pachem slámy. Její pán roztáhl chřípí a zuby se mu zaleskly, když uviděl černého psa. „Ty podvraťáku! Co si myslíš, že tu děláš?“ zahučel a zlostně se na něj vrhl. Pes se skrčil, ale ne podřadně, nýbrž aby se připravil na útok. Prudce vystartoval proti mužově předloktí a zakousl se mu do něj. Muž zařval bolestí a chytl si ruku kousek od psovi tlamy. Padl na kolena a pes mu ruku pustil. Manon to jen mlčky pozorovala. Užívala si, jak její pán trpí. Poprvé ho uslyšela zařvat bolestí, tak moc chtěla, aby to pes udělal znovu a ona mohla poslouchat tuhle božskou hudbu zoufalství. Pohlédla na mladého psa, který se na ni naposledy podíval, a jejich pohledy se setkaly. „Jednou si tě najdu.“ Slíbil ji a za mužového klení hbitě vyběhl otevřenými dveřmi ven vstříc svobodě. Muž se namáhavě zvedl držící si krvácející ránu a z rohu stodoly popadl brokovnici. Manon nehnutě pozorovala, jak muž vyběhl ven, a po několika dlouhých chvílích sebou cukla při jediném výstřelu. Pak se rozhostilo ticho. Manon necítila lítost či smutek avšak říkala si, že se psem nakonec měla odejít.
Uběhlo několik týdnů od doby, kdy Manon promrhala svůj pokus o útěk. Stále nehnutě den co den ležela ve své kleci a dumala nad tím, proč už nemůže umřít. Odfoukla ze svého čumáčku slámu a sledovala se, jak pomalu klesá dolů. Pootočila hlavu ke stále otevřenému oknu, které bylo pod střechou stodoly. Tak blízko a přeci tak daleko. Postavila se na tlapky a snažila se ve svém malém vězení otočit. Na neustálý puch svých vlastních výkalů si už dávno zvykla a na škodolibé pískání krys zrovna tak. Dnes byla poměrně nesvá, protože její pán se neobjevil už více než den. Netušila, co ho mohlo zdržet a nedodržený harmonogram ji doháněl k šílenství. Tiše vrčela se snahou si protáhnout tlapky. Oušky netrpělivě škubala sem a tam, aby zachytila jakýkoliv sebemenší poryv větru. Roztáhla chřípí snažící se najít puch benzínu, který by ji naznačil příjezd jejího pána – nic však necítila. Položila si hlavu na tlapky a tiše zakňučela. Nezbývalo ji nic víc než čekat a přemýšlet. Nastražila uši, jakmile zaslechla tiché rytmické předení motoru jeho velkého auta a vymrštila hlavu nahoru. Srst na zátylku se ji vzrušením naježila a prudké světlo se jí zapíchlo do očí, zavrčela. Nesmlouvavě zamrkala do oslnivého světla a přimhouřila oči na mohutnou siluetu, která se rýsovala na pozadí zářících reflektorů auta. „Tak pojď!“ zabručel její pán na něco ve tmě a Manon zaslechla umírněné zavrčení. Avšak ne její. Manon zapíchla svůj pronikavý pohled na něco ve tmě, co bylo násilně vecpáno do stodoly. Zaryla drápy do země a odhalila své tesáky, po kterých sjel záblesk. Její pán si dovedl nového psa, nové štěně. Manon se v očích zableskla nenávist, ale i zvědavost. Pozorně si prohlížela nového vetřelce a odhadovala ho pohledem. Už na štěně byl velký a mohutný – možná to bylo způsobeno i tím, že byl starší než Manon. Z jeho povislých pysků odkapávaly sliny a zlatý kožíšek splýval se slámou. „Tohle je moje další malá bestie. Jako ty.“ Zasmál se muž a psa nacpal do klece pár metrů od Manon. Jeho klec byla podstatně větší než ta její, tudíž Manon odhadovala, že pes bude, jakmile vyroste mnohem větší než ona. I když to byli ostatně skoro všichni. Pán si dal ruce v bok a sledoval, jak jeho nová hračka očichává zem mezitím, co ho Manon bedlivě pozoruje. „Vaši potomci budou nejlepší na trhu.“ Mlasknul spokojeně. „Čistokrevná vlčice a pes vyšlechtěný pro boj.“ Zachechtal se a hodil po Manon spokojený pohled. Její pán, a vlastně ani Manon, netušil, že není čistokrevná, jak se domníval. Následně se otočil a Manon opět osiřela. Avšak teď tu nebyla tak úplně sama.
Slunce a Měsíc se pravidelně střídali na obloze. Manon občas i připadalo, jakoby se ti dva hádali. O to, kdo si bude krást pozornost lidí pro sebe. Stejně jako ona s novým psem. První dny se vetřelec jevil poměrně normálně, ale Manon deptalo, že ona už nezaměstnává celou pánovu pozornost. To, že se o ni musela dělit se psem, ji dovádělo k šílenství a stále častěji dostávala chuť ho jednoduše zabít, tak jako to dělala se selaty. Jak by asi chutnala jeho krev? Takové myšlenky se ji často honily v hlavě mezitím, co upřeně s neskrývanou záští sledovala béžového psa. Manon si slíbila, že jakmile se naskytne možnost, zabije ho. Velmi pomalu a dlouze. Chtěla vidět jeho výraz v očích. Chtěla ho slyšet prosit o milost. Tak moc po tom toužila. Manon tiše a trpělivě vyčkávala dlouhé týdny, dokud nedospěla k tomu osudnému dni. Už ráno jim dal jejich pán klece blíž k sobě, aby si zvykli alespoň na vzájemný kontakt mezi dráty. Bylo těsně před soumrakem, jakmile se muž rozhodl, že by se měli zkontaktovat i mimo ocel. Otevřel jim klece a oba dva poměrně obtížně vpustil do ohrady, kde jinak probíhal hon na selata. Manon vrčela a rytmicky si olizovala tesáky. Krotila své tělo, aby se nevznítilo pod návalem nenávisti a psa nezabilo na místě. Potlačila své psychopatické touhy a pozorovala, jak si ji pes se zájmem prohlíží. K jejímu odporu si ji prohlížel možná až hladově – avšak v tom jiném slova smyslu. Manon nehnutě stála a neskryla naježení, když se k ní pes přiblížil pro ni až moc opovážlivou vzdálenost. Pes k ní zatím nechoval žádné nepřátelství. Vlastně po ní ani nevzdechl od té doby, co sem přišel. Jeho ignorantský přístup Manon rozčiloval. Pes začal samolibě očichávat zákoutí jejího ocasu a teď už to Manon nevydržela. S mocným a hbitým pohybem hlavou ho srazila k zemi. Drápy mu zaryla do ramen a nijak si nevšímala vyděšeného a varovného skřeku od jejího pána. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekala.“ Pronesla medově. Pes vystrašeně vykulil oči, ale než stačil jakkoliv zareagovat už mu železné zuby prořízly tepnu. Manon ho začala jako smyslů zbavená trhat na cáry. Libovala si, jak kusy jeho masa odletovaly do koutů ohrady. Libovala si v tom, že mohla hltavě sát jeho teplou krev. „Ty čubko!“ prořízl vzduch mužův výkřik. Manon prudce vydechla, jakmile ji muž s ohromnou grácií kopl do břicha. S tvrdým dopadem zůstala, ležet několik kroků dál od zoufalého muže, který sledoval k nepoznání zohaveného psa. Manon z tlamy vytekl pramínek krve – těžko říci jestli její nebo psovi. Povýšeně se zazubila, ale to už schytala další tvrdý kopanec. „Prohrála jsi.“ Odsekával muž mezitím, co ji po každém slovu kopl silněji. „Zabila jsi.“ Manon se začaly klížit oči. „Zklamala jsi.“ Zařval hlasitě, zoufale a rozlíceně. Bouchnutím do hlavy Manon zbavil vědomí. Chytl její zubožené tělo a nemilosrdně ji táhnul za sebou pryč ze stodoly. Muž byl rudý vzteky, a čím dále od svého domova byl, tím více dupal a funěl. Chtěl se ji zbavit a to okamžitě. Přivedla ho na mizinu – opět. Proklínal ji za to, ale místo toho, aby ji jednoduše zabil či prodal, tak se zmohl jen na to, že její bezvládné tělo hodil do proudu nedaleké řeky. Sledoval, jak ji pomalu odnáší proud, který se barvil do červena. Zapadající slunce ještě více podtrhovalo karmínovou barvu vlnek a stříbřité odlesky mrkaly do končícího dne. Muž s kamennou tváří a bezvládně svěšenýma rukama nepřítomně poslouchal šumění vody mezitím, co si jemný vánek pohrával s jeho smradlavým potrhaným oděvem. Následně si sáhl do kapsy. Přiložil si svoji pistol ke spánku a krajinou se rozlehl táhlý a hluboký výstřel.

Vlastnictví
 Flash; (Elementární bytůstka) Kulový blesk – ♂

Schopnosti:
Komunikace v mysli, komunikace s býložravci, Dovednost: Změna barvy nosu, Speciální schopnost: Přimění vyrůst vlčí mák, Zabijákovy ostré drápy, Jed na zabijákovy drápy
Předměty:
Tmavý hraničářský plášť, zlatá náušnice, talisman Protecto Emotio, talisman Mens Nexus, anti-mentální ochránce 9, Anti-vodní štít 9, Anti-ohnivý štít 9, Anti-ledový štít 9, Anti-zemní štít 9, Anti-větrný štít 9, Anti-solární štít 9
Lehká kožená dračí zbroj:
1 LVL - 10% Dračí bonus
0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL0 LVL
Dračí rukávy
Úkryt:

Koule; Rosomák sibiřský – ♀

© Lukáš Kovár

Chlupáč; Tygr ussurijský – ♂

© Jiří Bohdal

  Feuron A.K.A. Šnek; Stínová harpyje (Patron; Zpomalení) – ♂